Chce se mi odpovědět, že šance existuje vždycky a patrně bychom se většinově shodli na tom, že je to také trochu lidmi, kteří jsou v policii a v politice. Jde prostě o to, zda jedni jsou schopni čelit případným politickým tlakům, a druzí aby se do politických tlaků nepouštěli. Přesto se v souvislosti s mimořádně rychlým propuštěním bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho a stejně rychlým jmenováním Martina Červíčka do uvolněné funkce nabízí otázka, zda někdo skutečně chce mít policii na politicích nezávislou.
Krajská policejní ředitelství jsou tzv. organizačními složkami státu. Podstatou toho je, že mají právní subjektivitu a v ekonomických otázkách poměrně vysokou samostatnost. Mohlo by se zdát, že to je bezvadné. Zádrhel je však v tom, že nejvyšší policejní článek, Policejní prezídium, není organizační složkou státu a nemá právní subjektivitu. Je součástí jiné organizační složky státu a tou je Ministerstvo vnitra. V systému hierarchického řízení bezpečnostního sboru se výhoda spočívající v existenci organizačních složek státu poněkud vytrácí, když organizačními složkami státu jsou podřízené útvary, ale nejvyšší řídící policejní článek má samostatnost okleštěnou. Když se pak přihodí to, o čem se mluví v souvislosti s nástupem Martina Červíčka do funkce policejního prezidenta, že totiž on získá potřebné stovky milionů na fungování policie, zatímco Lessy o ně usiloval marně, může si vykládat, kdo chce, co chce, pochybnosti budou přetrvávat. On je problém také trochu v tom, že se to Martinu Červíčkovi nepřihodilo poprvé.
Martin Červíček přišel do Prahy v době Langerova úřadování na MV. Tehdejší ministr vytrvale zdůrazňoval, že personální záležitosti v policii jsou výhradně věcí policejního prezidenta. Zároveň však stejně vytrvale kritizoval bývalého pražského ředitele Petra Želáska za to, že není schopen pražskou policii personálně stabilizovat. Policie v Praze měla personální potíže vždy a mělo to nejrůznější příčiny, z nichž řadu vedení pražské policie nemohlo ovlivnit (mj. nízká nezaměstnanost v Praze a celá řada nabídek zaměstnání, kterým policie nemohla konkurovat ani výší platu, ani pracovním prostředím a režimem práce). Činnost Policie ČR v Praze tak do značné míry stála na policistech, kteří v Praze sice pracovali, ale bydleli v jiných částech republiky. Aby tito policisté neodcházeli, fungoval v Praze tzv. motivační program, který mimopražským policistům saturoval náklady spojené s ubytováním a dojížděním. Náklady s tím spojené platila samozřejmě policie. A stalo se, že peníze na motivační program došly, ředitel nové nedostal a dostavily se ony už zmiňované personální potíže. Kvůli vytrvalému tlaku ředitel odešel, na jeho místo nastoupil Martin Červíček, a co se stalo? Dostal peníze na motivační program.
Nekritizuji Martina Červíčka, kritizuji stav, kdy politické vedení MV nutí jednoho policejního prezidenta, aby šel kamenitou cestou, ale pro druhého vybuduje asfaltový chodník. Vzhledem k naprosto neuvěřitelné rychlosti propuštění Petra Lessyho a stejně neuvěřitelné rychlosti výběru nového policejního prezidenta si může každý oprávněně myslet, že celá věc byla detailně připravena předem. Mezi lidmi se říká leccos, už jsem zaslechl větu, že ministru financí Kalouskovi těch 700 milionů, které má slíbené Martin Červíček, za odstranění Petra Lessyho určitě stálo.
K potřebné nezávislosti Policie ČR je třeba, aby se Policejní prezídium stalo organizační složkou státu a policejní rozpočet byl reálně oddělen od rozpočtu MV.
