Není to tak dlouho, kdy byla veřejnost vytrvale masírovaná tvrzením zejména pravicových politiků, že nejlepším nástrojem v boji proti korupci je tzv. malý stát a omezování pravomoci úředníků, neboť potřeba dostat na cokoli úřední razítko svádí úředníka k tomu, aby si o úplatek řekl, a občana zase k tomu, aby úplatek poskytl. Nechci se zastávat zkorumpovaných úředníků, ale dění poslední doby v plné nahotě ukazuje realitu, o které ještě v nedávné minulosti mluvily jen průzkumy Transparency International a občas TV pořady typu Reportéři ČT. Totiž, že korupčníci nejsou jen mezi úředníky, nýbrž že opravdu velké ryby jsou mezi politiky a jsou-li mezi velkými rybami i úředníci, pak ti, kteří jsou ve svých postech na základě politické nominace.
Po letech oprávněné kritiky začíná protikorupční policie úřadovat tak, jak už dlouho úřadovat měla. Je zábavné pozorovat, jak na její současné aktivity jednotlivé strany reagují. Při zadržení poslance Ratha reagovala předsedkyně sněmovny i sněmovna samotná velmi rychle a spustily se komentáře, že větší korupční politický skandál tu ještě nebyl. Trochu se v tu chvíli zapomnělo na Vondrovu kauzu Promopro nebo na působení současného ministra financí Kalouska na ministerstvu obrany. Co oběma zmíněným pánům pomohlo nejvíce, to nevím, ale připomenu, že trestní řízení je ovládáno principem in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného). Rozdíl mezi kauzami pánů Vondry a Kalouska na jedné straně a kauzou poslance Ratha na straně druhé je pouze v tom, že kauzy pánů Vondry a Kalouska nebyly řádně objasněny, ať to bylo z jakýchkoli důvodů. Že věcně bylo působení obou jmenovaných pánů více než podivné, to není potřeba zdůrazňovat.
Při kauze poslankyně Parkanové se strhla slovní přestřelka mezi ministrem financí a bývalým policejním prezidentem. Sněmovna Parkanovou vydala, nicméně policejní prezident u Policie ČR skončil a já neznám vůbec nikoho, kdo by si myslel, že nešlo o účelovou likvidaci. Následovalo zadržení náměstka hejtmanky Ústeckého kraje Koudy a ředitele agentury ROP Severozápad. Naposledy pak uvíznul v síti protikorupční policie náměstek ministra práce a sociálních věcí Šiška (jeho případ doprovázela poměrně rychlá, řekl bych předvolební, rezignace ministra). S ohledem na celou sérii se člověku chce říci, že je to konečně dobrá práce, ale ministru spravedlnosti se to prý nelíbí.
Velmi často se mluví i o tom, že není žádoucí prorůstání politiky a byznysu. Přesto se opakovaně stalo, že do politiky přišel podnikatel, který ukončil své podnikatelské aktivity, nicméně jeho původní firmě se začalo pozoruhodně dařit. Můžeme připomenout bývalé ministry dopravy Řebíčka (a ekonomický vzestup firmy Viamont) a Bártu (přejmenovaná ABL hlídá státem ovládané podniky), ale také pana Drábka (jehož ministerstvo asi jen náhodou přidělilo zakázku na dodávku softwaru pro úřady práce firmě, jejímž byl pan ministr spolumajitelem). Výčet není ani zdaleka úplný, navíc by nebylo dobré, aby snad vzbudil ve čtenářích pocit, že něco podobného se děje pouze na centrální úrovni. Můžeme sledovat, jak se v Ústeckém kraji dere do politiky hnutí Severočeši.cz, jehož představitelé udělají pro volební úspěch cokoli, od prokazatelného lhaní ve sdělovacích prostředcích a volebních tiskovinách, až po manipulaci s konkrétními lidmi a populistickou rétoriku s rasistickým nádechem. O motivaci vůdce hnutí Zelenky a jeho „kamarádů“ by si mohl dělat iluze jen někdo hodně naivní. Je to naprosto jasné – na veřejné zakázky jdou každý rok velké peníze a to je dost na to, aby při jejich rozdělování chtěli být někteří podnikatelé takříkajíc osobně.
Také prodej státního nebo obecního majetku je zajímavá záležitost. Na Teplicku se např. dají dohledat prodeje pozemků kolem měst, kdy na straně prodávajícího je město (které by logicky mělo být zastupováno starostou), na straně kupujícího pak starosta sám, případně spřízněná osoba. Podaří-li se kupujícímu změnit pozemky na stavební parcely, rozdíl v ceně jde do jeho kapsy (a takový případ už se samozřejmě stal). Podobná praxe, o které někteří lidé právem mluví jako o systémem legalizované zlodějině, je možná jen proto, že mandátem obdaření politici nepodléhají prakticky žádné kontrole, nejsou vázáni předvolebními sliby, v průběhu volebního období nemusí respektovat vůli svých voličů a pokud se jim podaří vytvořit v zastupitelstvu dostatečně silné „majetnické“ spojenectví, neštěstí je hotové.
Ačkoli politici neustále vymýšlejí nejrůznější opatření, která by měla korupci aspoň částečně eliminovat, stále se nechtějí zbavit žádné ze svých pravomocí (a z toho vyplývajících možností). Přitom jedním z nejjednodušších protikorupčních opatření by bylo faktické posílení práv voličů. Konkrétně by mělo být posíleno petiční právo tak, aby v určitých případech muselo být na základě petice vyhlášeno místní, obecní, krajské, ale i celostátní referendum. Podmínky pro platnost referenda by se měly zmírnit (může-li být jedna z parlamentních komor pravidelně volena cca 20 % voličů, pak není důvod, aby pro platnost referenda byl požadavek účasti voličů vyšší) a výsledek referenda by měl být pro politiky závazný. Voliči tu nejsou jen proto, aby směli přijít ve stanovenou dobu k volební urně a vhodit do ní obálku s volebním lístkem. Je přirozeným právem voličů i v průběhu volebního období dávat průběžně mandát k takovým věcem, jako je např. zavedení školného, převodu nemocnic na obchodní společnosti, privatizaci důchodového systému, ale např. i k prodeji vybraného obecního a státního majetku. A v podmínkách Ústeckého kraje třeba k tomu, jestli dálnice D8 může být vedena přes České středohoří.
Nezbývá než doufat, že v nadcházejících volbách využijí voliči příležitost nedávat hlas prospěchářům, kteří ve správě věcí veřejných vidí hlavně příležitost pro sebe samotné, těm, kterým jde víc o vládu samotnou, než právě o správu věcí veřejných.
