Historické kořeny imunity (neboli osvobození od něčeho) sahají až do středověku, kdy chránila církevní instituce před zásahy světské moci. Není nic neobvyklého leckde ve světě, že nějakou formu imunity mají hlavy států, zákonodárci, soudci a pochopitelně diplomaté. Zatímco o imunitě diplomatů a soudců se polemiky víceméně nevedou, imunita našich zákonodárců je mnoha lidem trnem v oku.
Podle naší Ústavy nelze zákonodárce vůbec postihnout pro hlasování v parlamentu a jeho orgánech a nelze ho trestně stíhat za projevy učiněné v parlamentu nebo v jeho orgánech (tomuto druhu imunity se v teorii říká indemnita). Až potud je myslím vše v pořádku. Stejný článek (čl. 27, odst. 3 a 4) však říká, že za přestupky podléhá zákonodárce jen disciplinární pravomoci komory, jejímž je členem (pokud zákon nestanoví jinak) a trestně stíhán že může být jen se souhlasem komory, jejímž je členem (je-li souhlas odepřen, je trestní stíhání jednou provždy vyloučeno). A přesně ona úprava obsažená v čl. 27/3,4 Ústavy zakládá určitou nerovnost mezi občany, jejíž důvody jsou opravdu velmi sporné, spíš bych řekl, že v dnešní době naprosto neakceptovatelné.
Dva poslední nejsledovanější případy trestního stíhání poslanců (D. Rath a V. Parkanová) jasně dokumentují, jak se dá tzv. poslanecká imunita zneužívat k účelům, ke kterým sloužit nemá. V dnešním pojetí se má totiž za to, že poslanecká imunita má chránit ne tolik osobu poslance jako takovou, nýbrž více její „úřad“ (občas se říká, že poslanecká imunita má zajistit práceschopnost parlamentu – pokud se nad tímto vyjádřením zamyslíme, je to věta dost nelichotivá).
V případě poslance D. Ratha jde o podezření z trestné činnosti, které se měl dopustit v postavení krajského hejtmana (tedy nikoli poslance), v případě V. Parkanové pak jde o podezření z trestné činnosti, které se měla dopustit v pozici ministryně obrany (tedy příslušnice moci výkonné, nikoli poslankyně). V případě D. Ratha šlo vše rychle, v případě V. Parkanové se strhla hysterie spojená s osočováním policie. Přitom v obou případech mělo být hlasování o vydání pouze formální, neboť přece nešlo o imunitu poslaneckou v pravém slova smyslu.
Oba uvedené příklady jasně ukazují, že tzv. poslanecká imunita musí být z naší Ústavy odstraněna. V dnešní době není žádný důvod, aby se poslanec dovolával imunity za jednání, kterého se dopustil jako ministr nebo hejtman a oddaloval tak své trestní stíhání, když za mnohem méně závažné jednání je vysokému státnímu úředníkovi sděleno obvinění jedna dvě a stejně rychle je vyhozen i z úřadu a zaměstnání (viz nejnověji případ bývalého policejního prezidenta Lessyho). Jako první krok by bylo dobré, kdyby to voliči „spočítali“ těm zákonodárcům, kteří sice do novin vykládají, jak jsou pro zrušení imunity, ale např. při hlasování o vydání senátora Čunka hlasují proti a dokonce přijdou i s návrhem na zavedení imunity pro obecní zastupitele! Jednoho takového máme i v našem regionu.
