Dnes – pro mne nezvykle odvážně a moudře Vrchní soud v Praze zbavil místopředsedu Nejvyššího soudu Pavla Kučeru funkce soudce. Jeho podíl na pošpinění justice je totiž neskutečný. Jeho plán turistických cest po Moravě po boku vždy krásné Renáty Vesecké s cílem donutit místní státní zástupce ke změně názoru ohledně kauzy Jiřího Čunka zůstane zapsána nejčernějším inkoustem v historii české justice po roce 1990. A proto mne kárný senát Vrchního soudu v Praze skutečně mile překvapil.
Zůstává zde ovšem druhá spolupachatelka, neuvěřitelně dosud stále ještě ve funkci Nejvyšší státní zástupkyně. Možná byla o milimetr méně agilnější než Kučera a jeho přítel Pavel Němec, ale ona to je, kdož odpovídala za Nejvyšší státní zastupitelství a toto učinilo i ony zcela neobvyklé kroky delegační směřující ke změně státního zástupce, který by byl – a nakonec také byl – povolnější.
Nemohu zakrývat, že Vesecká je pro mne osobní trauma. Vím, že jsem pro politiky Veseckou objevil a je dnes jedno, že post Nejvyšší státní zástupkyně neměla nikdy zastávat. Tehdy se mi ovšem jevila akceschopná a například při vedení obžaloby na manžele Stodolovi byla skvělá. Ledva jsem ji ovšem objevil, ihned jsem si i uvědomil její neuvěřitelnou touhu po funkci Nejvyšší státní zástupkyně. Ze všech sil jsem se snažil oddálit její definitivní jmenování, ale nebylo to v mých silách. Když jsem se v tomto smyslu vyjádřil v rozsáhlém článku pro Právo, vzápětí mne při interpelaci na tehdejšího předsedu vlády napadl drsně tehdejší stínový ministr spravedlnosti ODS Jiří Pospíšil (a nepochybuji, že na objednávku ministra Němce), jakým právem si dovoluji do této záležitosti zasahovat a co v tom předseda vlády hodlá učinit. Jiří Paroubek tehdy ustoupil a Veseckou, tehdy pojímanou pomalu jako filmovou hvězdu už nebylo možné zastavit. Jen pro zajímavost uvádím, že můj kandidát na post Nejvyššího státního zástupce Ivo Ištván, byl následně Veseckou z funkce Vrchního státního zástupce v Olomouci odstraněn a dnes se kdesi potuluje mezi Brnem a Olomoucí, ani nevím kde.
Možná právě tato drobná historka o vstupu Jiřího Pospíšila do jmenování Renáty Vesecké Nejvyšší státní zástupkyní ukazuje tehdejší eminentní zájem určitých kruhů v ODS na jejím jmenování na tenko vysoký post, a konec konců osvětluje i její bezpříkladnou loyalitu k vládě Mirka Topolánka v aféře Jiřího Čunka.
Ale nejen to. Mnohé kroky Jiřího Pospíšila v rámci tzv. soudní reformy jsou diskutabilní. Například odstranění ingerence soudů do rozhodování soukromých exekutorů by přineslo jen bezuzdnou přeměnu tzv. vymáhání práva pro třistakorunové dluhy ve prospěch továrny na peníze pro soukromé vymahače nadané pravomocemi soudu. Stejně ale jsem věřil, že i on učiní jako svůj první krok, že odvolá Veseckou, on však k překvapení nás všech odvolal svého milce generálního ředitele Kulu.
Ještě horší je, že navrhuje jakéhosi zcela neznámého Zemana, který absolutně nepožívá jakoukoliv autoritu mezi justici znalou veřejností. Jednoduše proto, že jej nikdo nezná. Pospíšilův alibismus nezná mezí. Nechce jmenovat nikoho, kdo je zde znám jako odpůrce nastaveného systému. A jmenuje kohosi neznámého a zřejmě ovladatelného. A jen jemně se ptám: Z jakých důvodů?
Není důvod čekat, až by se Zeman mohl stát Nejvyšším státním zástupcem. Není o co stát. Ať se Jiří Pospíšil ukáže a pochlapí a Veseckou odvolá ihned a jmenuje někoho, kdo požívá důvěru veřejnosti, odborné i občanské.
