Vážené dámy, vážení pánové
Společná zemědělská politika již od svého vzniku odčerpává podstatnou část finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie i z tohoto důvodu je velmi často zdrojem řady ostrých diskusí a názorových střetů. Právě z důvodu poměrně velké finanční zátěže je zcela jasné, že bude do budoucna nutné přistoupit k další reformě a modernizaci spolčené zemědělské politiky (SZP) a velmi pravděpodobně bude EU usilovat i o snížení nákladů na ni. Dle údajů z Komise reforma by měla mít dva cíle:
1) modernizaci SZP umožňující reagovat na nové výzvy a zaměřující se na ty oblasti, které generují největší přidanou hodnotu;
2) další výrazné snížení celkového podílu SZP na rozpočtu EU umožňující uvolnit výdaje na nové priority EU.
Na potřeby dalších reforem SZP plánuje obecná shoda napříč členskými zeměmi. Názory na rozsah těchto reforem se však různí.
Pro řadu států zůstává zemědělství strategickým sektorem, velká většina z nich se zasazuje o modernizaci SZP tak, aby se evropské zemědělství stalo konkurenceschopným v globálním měřítku, aby bylo schopno lépe reagovat na změnu klimatu a na požadavky na dostupnost a kvalitu potravin a aby se tato politika lépe zaměřovala na cíle, kterých má dosáhnout. Současná úroveň podpor a současné mechanismy SZP tyto požadavky nesplňují. Je čím dál více zřetelnější, že členské země by rády viděly významné snížení výdajů na zemědělství a podpořily by i více či méně radikální změny, zvláště v 1. pilíři.
Pokud jde o postoj České republiky k zaměření reforem a jejich cílům, dovolte mi nejprve zmínit některé zásadní charakteristiky českého agro-potravinářského sektoru. ČR patří mezi státy, kde sektor zemědělství netvoří nejvýraznější podíl na tvorbě HDP ani zaměstnanosti. Primární sektor (tedy zemědělství a lesnictví) vytváří asi 3 % celkové hrubé přidané hodnoty a na zaměstnanosti se podílí 3,8 %. Z hlediska obou ukazatelů se ČR blíží průměru vyspělejších států EU a zejména z hlediska zaměstnanosti se podstatným způsobem odlišuje od většiny nových členských států (průměr pro EU-12 pro primární sektor je 17,1 % obyvatel).
České zemědělství je rovněž charakterizováno výrazným zastoupením velkých zemědělských podniků, čímž se nápadně liší od struktury evropského zemědělství tvořeného z velké části malými, často rodinnými, farmami. Průměrná plocha obdělávané půdy na jeden podnik dosahuje v ČR sedminásobku evropského průměru (84,2 ha oproti 11,9 ha). Podobné rozdíly je možné zaznamenat také u struktury zaměstnanosti. V EU tvoří farmáři a jejich rodinní příslušníci 83,6 % stálé pracovní síly v zemědělství, v ČR je to jen 21,5 %.
Výhodami pro české zemědělství jsou také:
- geografická poloha ČR v mírném klimatickém pásu;
- poměrně vysoká úroveň vzdělanosti pracovní síly - v ČR má 44,7 % farmářů zemědělské vzdělání, průměr EU-27 dosahuje jen 20 %;
Z těchto skutečností tedy vyplývá, že české zemědělství disponuje některými konkurenčními výhodami, díky kterým má dobré předpoklady úspěšně se vyrovnat s tržními silami a konkurencí producentů z jiných členských i nečlenských států.
Zejména nadprůměrná velikost farem by měla umožnit dosahovat úspor z rozsahu a diverzifikovat produkci, a tím minimalizovat riziko nestabilních příjmů. Navíc, jak se ukázalo v době privatizace a transformace, české zemědělství je schopné účinně se přizpůsobit změněným podmínkám a udržet si i v tvrdém konkurenčním prostředí svou životaschopnost.
Zároveň je ale zřejmé, že existují mnohé nevýhody, které mohou konkurenceschopnost českého zemědělství oslabovat. Problém představuje dlouhodobá podkapitalizace a úvěrové zatížení podniků, nízká úroveň podpor a ochrany trhu ve srovnání s ostatními zeměmi EU před vstupem ČR do EU a odliv financí ze zemědělského sektoru v průběhu transformace. Tyto faktory vedly k zastaralosti vybavení, budov a používaných technologií, kvůli kterým vykazuje české zemědělství do současnosti stále relativně nízkou produktivitu.
Nadprůměrná velikost zemědělských podniků v ČR přináší na druhé straně také ekonomické zápory v podobě vysokého podílu pronajaté půdy a nákladů na mzdy pracovníků v zaměstnaneckém poměru. Podíl pronajímané půdy v ČR přitom patří k nejvyšším v rámci EU. Obě tyto skutečnosti se následně promítají do vyšší nákladovosti českých farmářů.
V současné době je navíc potenciál českého zemědělství omezen v důsledku některých opatření v rámci SZP (např. množstevními kvótami na cukr).
Plánované reformy zaměřené na srovnání podmínek uvnitř EU, omezení přílišné regulace a větší tržní orientace by tak pro české zemědělství znamenala spíše příležitost využít svých konkurenčních výhod k dalšímu rozvoji a k upevnění postavení v celoevropském měřítku.
Podle našeho názoru je tedy revize rozpočtu příležitostí, jak SZP dále modernizovat a přizpůsobit její fungování tak, aby lépe reagovala na aktuální výzvy. V každém případě musí ale Česká republika trvat na tom, že veškeré reformní kroky musí být do budoucna vedeny principem rovnosti podmínek pro všechny příjemce v rámci SZP. Základem prosperity zemědělství a důkazem efektivnosti SZP musí být konkurenceschopná agrární produkce, podpořená odpovídající cenovou stabilitou a platbami vyrovnávajícími zvýšené kvalitativní požadavky na potraviny a na environmentální standardy vyžadované v Evropské unii. Rozsah produkce musí odpovídat nezbytné míře potravinové i energetické soběstačnosti a bezpečnosti členských zemí a EU jako celku.
Právě z důvodu vyrovnání podmínek je třeba usilovat o odstranění historických referencí jako základu kalkulace přímých plateb, o sjednocení podmínek napříč všemi členskými státy a o větší podmínění plateb plněním potřeb veřejnosti adresovaných na sektor.
ČR by v budoucnu mohla stát na pozici vyšší liberalizace zemědělské politiky v rámci EU a Společné zemědělské politiky, ale pouze za předpokladu, že pokud bude snižován rozpočet zemědělské kapitoly, bude zároveň omezena respektive zakázána možnost zemědělských podpor na úroveň státní podpory jednotlivých členských zemí. Na druhé straně se ale musíme zasadit, a to maximálně snažit, o udržení oprávněných dovozních bariér, zřejmě i pomocí mimotarifních nástrojů. Vyšší liberalizací nesmí dojít k ohrožení základních principů evropského charakteru zemědělství, tedy environmentální šetrnosti a přiměřenosti, produkce kladných externalit, dodržování principů best practice a precizního zemědělství, dodržování vysokých hygienických standardů a zdravotní nezávadnosti. Není možné v rámci této evropské liberalizace povolit dovoz zemědělské a potravinářské produkce, které se těmito nebo obdobnými pravidly neřídí.
V tomto přístupu jde především o ochranu principů evropského modelu zemědělství, o ochranu evropských producentů a potravinářů samozřejmě i ochranu pracovních míst na venkově – na evropském venkově.
Vyšší liberalizace SZP, pokud se jí podaří udržet v rámci společného rozpočtu, by neměla být pro ČR a i některé další nově přistoupivší země problémem, naopak problémem by mohlo být přesunutí většího balíku do národních podpor hrazených z národních rozpočtů, jsme schopni konkurovat v ekonomice s minimem nebo bez dotací, ale nejsme schopni konkurovat v soutěži státních rozpočtů nebo v boji s protekcionismem velkých nadnárodních velkoobchodních řetězců.
Současně je nezbytné dále posílit podmíněnost vyplácení zemědělských podpor dodržováním požadavků v oblasti ochrany životního prostředí, boje s klimatickými změnami, pohody zvířat a kvality a bezpečnosti potravin, k čemuž by mělo přispět i zpřísnění sankcí za jejich neplnění, ale i požadavek, aby tyto požadavky dodržovali a respektovali i importéři z mimoevropských trhů.
V souvislosti s reformou SZP a zvláště s nastolením rovných podmínek mezi členskými státy mi dovolte se zmínit zejména o přímých platbách, které vznikly v roce 1992 v rámci McSharryho reformy jako kompenzace poklesu příjmů zemědělců při zrušení garantovaných cen zemědělských produktů.
Je všeobecně známo, že v rámci vyjednávání o podmínkách vstupu 10 nových členských zemí (NČS) do EU prosazovaly zpočátku země EU-15 myšlenku, že NČS nepodstoupily pokles příjmů v souvislosti se zrušením garantovaných cen a proto by neměly získat žádné přímé platby. Jako kompromis bylo pro všech 10 NČS sjednáno desetileté přechodné období postupného náběhu přímých plateb, tzv. phasing-in, začínající na 25% úrovně přímých plateb v roce 2004 a narůstající na 100% v roce 2013. Stejné přechodné období bylo použito pro Rumunsko a Bulharsko, které vstoupily do EU v roce 2007.
A je nutno připomenout i fakt, že u nových členských států bylo navíc toto období zasaženo podstatnou redukcí zemědělské produkce zejména v důsledku ekonomické transformace a liberalizace. Aby bylo jasné co mám na mysli, například to, že z ČR se z exportního státu stal čistý dovozce cukru a to přes fakt, že moderní cukrovarnictví a pěstování cukrové řepy mají na našem území hluboké tradice, protože zde vznikly.
Z hlediska obecného stanovení národních obálek proběhlo sice objektivně na základě statistických dat poskytnutých ze strany nových členských států. Vedle probíhající ekonomické transformace a jejich důsledcích na resort zemědělství, byla v referenčním období, tj. konec devadesátých let a rok 2000 i národní podpora (obdobně i v ostatních nových členských státech ) nízká a promítla se do snížené produkce, ze které pak EU počítala finanční obálky pro jednotlivé nové členské státy, zatímco země EU-15 byly saturovány přímými platbami vázanými na produkci a posléze převedenými na platby oddělené od produkce a mohly tedy nesrovnatelně více investovat do faktorů produkce (hnojiva, osiva atd.).
Jak uvádí návrh Komise na budoucí reformu SZP, hlavní charakteristiky přímých plateb by mohly zůstat zachovány, ale měl by se posílit jejich důraz na poskytování veřejných statků (bezpečnost a kvalitu potravin, udržitelné hospodaření, klimatická změna). Potěšitelné je, že je Komisí navrhováno, aby výše přímých plateb už nebyla odvozena z historické úrovně produkce. Komise uvažuje také o zavedení spolufinancování ze strany členských států. Reforma by se měla odehrát postupně s využitím přechodných opatření.
Dnešní situace je taková, že většina starých zemí EU bude dostávat po dosažení plné úrovně přímých plateb v 10 nových členských státech v roce 2013 v přepočtu na hektar zemědělské půdy více než většina nových členských států, takže zavedení jednotné platby na plochu by (rovná sazba na hektar) v celé EU by pro ně bylo nevýhodné. Podle propočtů EK by si zavedením stejné sazby na hektar polepšily nové členské státy s výjimkou Malty, Kypru, Maďarska, Bulharska a Slovinska, které by si pohoršily, a ze zemí EU-15 pak Portugalsko, Španělsko, Rakousko a Švédsko, které by si polepšily.
Česká republika se nachází na průměru, tj. cca 250 EUR/hektar a zavedení plošné platby pro všechny ČS by se jí ve finančním vyjádření téměř nedotklo, ale snížení přímých plateb o cca 25% v Německu by srovnalo konkurenční podmínky České republiky ve vztahu k Německu. Na druhou stranu například zvýšení přímých plateb v Polsku o cca 30% by dále posílilo konkurenceschopnost polské produkce a Slovensko by si také polepšilo.
Jak už jsem zmínil dříve, Evropská komise připustila potřebu vyrovnávání podmínek mezi členskými státy EU, nicméně se očekává ostrá a zřejmě dlouhotrvající debata. Německo a Francie argumentují tím, že u nich jsou vyšší náklady produkce, a proto musejí mít vyšší přímé platby než nové členské státy. Dánsko a Nizozemí argumentují vyššími náklady na ochranu životního prostředí a přírody. Polsko poukazuje na rozdrobené podniky.
Celkově státy usilují o rozdělení finančních obálek mezi členské státy podle nových kritérií, která by však měla být taková, aby jim zajistila udržení nebo zvýšení objemu finančních prostředků z unijní pokladny.
V případě České republiky by to měla být v budoucnu opatření vedoucí k zlepšení vodního režimu krajiny, zvýšení schopnosti retence vody a omezení jejího znečišťování – považujeme čistou vodu a její dostatek za strategickou potřebu budoucnosti a polohu České republiky na evropském rozvodí za důležité.
Již dnes je zřejmé, že řada členských států bude usilovat o socioekonomická kritéria, jako např. zaměstnanost v zemědělství, podíl zemědělství na národním HDP atd. Není třeba připomínat, že tato kritéria jsou z pohledu ČR, jakožto průmyslového státu, nevýhodná.
Budoucností SZP a zejména vyrovnáním přímých plateb se intenzivně zabývalo české předsednictví ČR v EU v první polovině roku 2009 – neformální jednání Rady v Brně v červnu 2009. Přijetí Závěrů Rady však zablokovala Velká Británie, Švédsko, Dánsko a Nizozemí, tedy liberálové, a bohužel i některé nové členské státy.
Vzhledem k historickým souvislostem a zkušenostem s přímými platbami jsme jako Česká republika přesvědčeni o potřebě provedení další reformy přímých plateb, jejímž smyslem by mělo být splnění dvou hlavních cílů:
o současně posílit podmíněnost jejich vyplácení tvorbou veřejných statků;
o zajistit rovné zacházení, včetně úrovně přímých plateb mezi zemědělci v rámci celé EU bez dalšího přechodného období.
Evropská unie musí jít cestou rozvoje, tedy cestou hledání nových příležitostí pro ekonomickou stabilizaci zemědělsko potravinářského sektoru. Ať již to bude cestou podpory u alternativního ekologického zemědělství a výroby biopotravin nebo podporou alternativního nepotravinářského využití nadbytečné zemědělské půdy a biomasy. Musíme společně prosazovat rozvoj sektoru zemědělské energetiky, kde budeme podporovat jak zpracování odpadů ze zemědělské produkce tak využití přebytečné biomasy. Díky těmto opatřením, která musí mít jednotná unijní pravidla, udržíme maximální možnou rozlohu zemědělsky využívané půdy a tím i udržované a kulturní krajiny a v neposlední řadě i potřebné ekonomické a finanční stabilizace resortu.
Přímé platby by měly sloužit jako odměna zemědělcům za jejich ohleduplnost k životnímu prostředí a péči o krajinu a měly by být vypláceny pouze za podmínky vykonávání zemědělské činnosti.
Výše plateb by se měla stanovit podle jednotných kritérií platných pro všechny zemědělce bez ohledu na to, v jakém členském státě sídlí. Stávající systém, při kterém je individuální úroveň podpory založena na úrovních produkce, které existovaly v Evropě před mnoha lety, je zcela neopodstatněný.
Pokud jde o zdroj financování, je pro Českou republiku důležité, aby přímé platby zůstaly i nadále plně hrazeny z rozpočtu EU. Nebude tedy podporovat návrhy na zavedení spolufinancování z národních veřejných zdrojů, neboť to by vedlo pouze k přesunu finančního břemene na členské státy a obsahová stránka SZP by zůstala nezměněna. Současně by hrozilo riziko, že některé státy budou své zemědělce dále dotovat, zatímco jiným to možnosti jejich národních rozpočtů nedovolí.
Na místě je tedy zároveň úsilí České republiky o maximální omezení jakýchkoli dalších finančních podpor poskytovaných jednotlivými členskými státy z národních rozpočtů, které výrazně přispívají k narušení jednotného trhu. Jak už jsem uvedl, jsme schopni konkurovat v ekonomice bez dotací nebo s minimem dotací, ale nejsme schopni konkurovat v soutěži státních rozpočtů.
Zároveň se musí Česká republika ostře postavit proti jakýmkoli snahám, které by zabraňovaly spojování farem nebo dokonce vedly k umělému štěpení velkých podniků. V tomto kontextu ČR nebude podporovat zavedení žádných stropů plateb na podnik.
Chce-li si Evropa podržet i v budoucnu svoji tradiční produkci, ochránit svoje zemědělství a jeho sociální a environmentální funkci, pak je nutné ve střednědobém horizontu zvýšit ochranu trhu před produkcí, která je zdravotně a hygienicky na nižším standardu než v Evropě nebo je produkována za cenu devastace životního prostředí, nedodržování sociálních principů, zneužívání dětské práce apod.
Chce-li si Evropa zachovat konkurenceschopnost jak v oblasti zemědělské produkce, tak jejího zpracování, bude nutné revidovat a zjednodušit některé nadbytečné a složité evropské předpisy a normy. Jejich praktická aplikace bez ohledu na běžnou celosvětovou praxi zdražuje produkci evropských výrobců a činí ji nekonkurenceschopnou v postupně se liberalizujícím prostředí celosvětové ekonomiky. Evropa stojí v tomto před zásadním rozhodnutím jak optimálně namixovat ochranu trhu s proexportní podporou tak, aby byla zachována konkurenceschopnost evropských výrobců a producentů v globální ekonomické soutěži.
ČR by měla iniciovat hlubokou diskusi o posílení proexportní politiky EU, je mimo diskusi, že po přijetí závěrů o částečné reformě Společné zemědělské politiky, která vede k dalšímu rozvolnění produkčních kvót, bude, vzhledem k finanční a hospodářské krizi, omezen prostor pro vývoz zemědělských komodit. Lze předpokládat, že i na mimoevropských trzích včetně asijských dojde minimálně ke stagnaci poptávky a zřejmě i k „ekonomicky efektivnímu“ návratu k původním importérům, kteří disponují konkurenční výhodou zavedených a blízkých trhů, rozhodující by měla být i jednání s Ruskem o odstranění netarifních bariér pro dovoz zemědělské a potravinářské produkce.
Mluvíme-li o nediskriminačním přístupu obecně, není možné nechat stranou problematiku velkoobchodních řetězců a zneužití jejich ekonomického postavení, jde o to zastavit nekalé a nesmyslné praktiky kdy nesmyslný ekonomický tlak z jejich strany vede k podrývání ekonomické stability potravinářských podniků a zemědělských producentů, které jsou mnohdy nuceni dodávat svoje výrobky a produkty za ceny, které neodpovídají jejich ekonomickým nákladům .
Konkurenční, tržní prostředí je nesporně užitečné, ale je třeba ho regulovat a hlídat. Z tohoto důvodu je třeba aktivní a důrazný přístup politických reprezentací obecně, ať již v měřítku naší republiky nebo v rámci Evropské unie.
Přece není možné, aby výsledkem globální ekonomické soutěže v potravinářství a zemědělství byly potraviny složené z laciných náhražek místo dostupných a bezvadných surovin ze zemědělské produkce.
A z hlediska nás, nových členských států nebo malých evropských ekonomik, bych zdůraznil ještě jeden problém. Tím je mnohdy diskriminační přístup velkoobchodních řetězců k domácí produkci a v mnoha případech neoprávněná preference produkce náhodou pocházející z místa sídla vlastníků těchto řetězců. Musíme se společně zasadit o co nejrychlejší přijetí takové celoevropské legislativy, která bude tyto nepřípustné praktiky omezovat a regulovat.
Na závěr mého vystoupení mi dovolte tedy rekapitulovat krátce moje vystoupení:
Co musíme udělat!
- jednoznačně formulovat národní priority ČR a dalších nových členských států při reformě CAP a aktivně je prosazovat při jednáních v rámci EU
- prosadit zavedení jednotného a rovnoprávného přístupu ke všem zemím EU, bez ohledu na délku jeho členství
- prosadit přijetí legislativy a opatření omezujících a regulujících počínání velkoobchodních řetězců formou zákona a kodexů jejich chování
- prosadit jednotný přístup k podpoře produkce alternativních zdrojů energií z biomasy v rámci celé EU
- prosazovat dodržování ekologických, zdravotních, hygienických a sociálních standardů v zemědělské produkci a přijmout mechanismy pro diskriminaci produkce, která se těmito standardy neřídí
Co můžeme udělat!
- můžeme přistoupit na vyšší míru liberalizace zemědělské politiky EU a s tím souvisejícího snížení agrárních dotací, bude-li takový návrh při jednáních o reformě CAP na stole a bude-li vyvážený a spravedlivý ke všem zemím EU
Co nesmíme udělat!
- připustit jakoukoli nerovnost v přístupu k zemědělcům, potravinářům a venkovu obecně v porovnání s ostatními členskými zeměmi
- připustit jakoukoli míru neoprávněného protekcionismu v přístupu zemědělských komodit a potravinářských produktů, které splňují podmínky, do tržní sítě
- připustit převod podstatné části zemědělských podpor na úroveň národních rozpočtů a nahradit tak spravedlivou a rovnou ekonomickou soutěž evropských zemědělců a potravinářů nespravedlivou válkou státních rozpočtů velkých a malých ekonomik
