Vážená paní předsedající, vážené poslankyně, vážení poslanci, Ministerstvo spravedlnosti dbá nálezu Nejvyššího správního soudu. Situace ovšem není tak docela jednoduchá, protože i nález Nejvyššího správního soudu, jak je koneckonců u judikátu na rozdíl od zákona normální, neřeší všechny možné situace a ty jsou skutečně velmi různé, každou je nutno posuzovat individuálně.

Jde o to, co je a co není tím důležitým nepředpokládaným zájmem služby, ve kterém lze tedy nařídit přesčas v limitu 150 hodin. Nejvyšší správní soud tam řekl, že to nesmí být plánované dopředu. Ale teď my nevíme, co to ještě přesně znamená. Co v případě, že nám třeba onemocní příslušník? Můžeme povolat nějakého jiného? Co když vypadne z nějakého jiného důvodu? Co když je třeba posílit? A tak dále, a tak dále. Takže případy je potřeba brát jeden po druhém, protože bohužel i ředitelé věznic přistupovali předtím k čerpání přesčasů různě v různých případech, a to je tedy to, co zatím Vězeňská služba zastává s naším vědomím jako názor, to znamená bere se to každé zvlášť, přezkoumává se to, něčemu se vyhoví, něčemu se nevyhoví. Čemu se nevyhoví, tak předpokládáme, že bude podána správní žaloba. Tím se nám v tom správním soudnictví vyřeší i další sporná místa, která tam ještě zbývají. A ve chvíli, kdy budeme mít tedy celou tu baterii už pokrytou, tak potom to budeme rádi rozšiřovat i na další případy.

Ale v tuto chvíli se z toho jednoho rozhodnutí a pár vět, které tam o tom jsou, neodvažujeme učinit tak dalekosáhlý závěr, že bychom z veřejných prostředků uvolnili najednou poměrně rozsáhlou částku.