Předkladatelé novely tomu říkají tzv. „konstruktivní nedůvěra“. Vidí prý ve svém návrhu způsob jak zabránit opakování situace z března 2009. Tehdy parlamentní opozice tvořená sociální demokracií a komunisty, za podpory přeběhnuvších poslanců ODS, dosáhla vyslovení nedůvěry koaliční vládě M. Topolánka. Některé sdělovací prostředky v této spojitosti často zmiňují tehdejšího předsedu ČSSD Jiřího Paroubka a viní jej ve shodě s ODS z neodpovědného svržení vlády v době, kdy ČR předsedala Evropské unii, aniž by on sám měl jiné řešení. Je však třeba připomenout, že výsledek voleb do PS PČR byl v roce 2006 patový. O sto mandátů se dělili komunisté a sociální demokraté, o druhou stovku občanští demokraté, lidovci a zelení. Jen díky přeběhlíkům z ČSSD získal M. Topolánek důvěru pro svou vládu a jen díky přeběhlíkům z ODS o svůj mandát jeho vláda přišla. Požadavek vyslovení nedůvěry Topolánkově vládě byl ze strany komunistů i sociálních demokratů legitimní a ústavní. Karolina Peake však zjevně zastává názor, že přizpůsobovat se platným zákonům a tím spíše Ústavě je přinejmenším obtížné a zkostnatělé. Je pro ni vhodnější z momentálních úzce stranických či osobních politických potřeb zákony i Ústavou stanovená pravidla „pružně“ a „účelově“ přepisovat. Podporu jí v tomto snažení vyslovil i ministr spravedlnosti za ODS Jiří Pospíšil, ostatně on sám také ve svém resortu stále častěji proklamovanou odbornost nahrazuje účelově politickými deklaracemi. Aby věc vyslovení nedůvěry vládě nebyla tak jednoduchá, chtějí předkladatelé návrhu omezit i časovou možnost vyslovení nedůvěry. Šlo by tak napříště učinit nikoliv kdykoli, pokud se pro to vysloví nejméně padesát poslanců, jako je to dnes, ale nejdříve po půl roce od posledního návrhu. Jako protihodnotu pak předkladatelé nabízejí, že by se o návrhu na vyslovení nedůvěry hlasovalo nejdříve za dva dny a nejpozději do týdne od jeho podání. Vše v návrhu Karoliny Peake navenek vypadá logicky, odpovědně a promyšleně. Zvlášť zařadíme-li tento návrh do dlouhé řady jiných návrhů směřujících k změnám ústavního systému ČR. Od konce devadesátých let se ODS střídavě se sociální demokracií snaží účelově změnit poměrný volební systém daný Ústavou pro volby do poslanecké sněmovny. Evergreenem se staly diskuze kolem přímé volby prezidenta a především o úpravě jeho pravomocí, např. amnestie, udělování státních vyznamenání, jmenování soudců i členů bankovní rady. Od března 2009, po pádu Topolánkovy vlády, se diskuze na téma změny Ústavy obohatily o snahy upravit vztah parlamentu a vlády. Toto poslední téma si bezezbytku osvojily pávě politici Věcí veřejných. Ale všechny tyto diskuze mají jedno společné - omezit postavení lidmi voleného parlamentu, především poslanecké sněmovny, a posílit postavení moci výkonné, především vlády. Pád Topolánkovy vlády urychlil vyprofilování nových pravicových stran. Strach dnešní pravicové vládní trojkoalice z nezvládaných neoliberálních reforem, nová vlna hospodářské krize a růst sociálního napětí vede pravici i k úvahám o hledání ústavních „pojistek“ své moci. Vede je k tomu i vzájemný boj o vůdčí místo v české pravici. Předseda ODS P. Nečas si uvědomil zájmy své strany a složitost situace, do níž jej návrh VV dostal. Udělal proto úkrok a slíbil, že by se případná změna Ústavy netýkala tohoto volebního období. Vláda následně projednávání předložené novely přerušila. Sociální demokracie vzápětí přiložila své polínko do ohně, když návrh K. Peake označila za nelogický, a směrem k ODS i TOP 09 vyslala signál ochoty jednat v souvislosti s přímou volbou prezidenta o tzv. silném prezidentovi.
Český ústavní systém i právní řád není určitě dokonalý, obsahuje všechny základní znaky demokracie dané současným kapitalismem jako společensko-ekonomickým systémem. Parlamentní demokracie v něm však není jen naší historickou tradicí, ale skýtá záruku alespoň formálního naplňování polických práv. Jakékoliv omezení parlamentní demokracie směrem k prezidentskému ústavnímu systému či k posílení postavení vlády a snížení její odpovědnosti vůči parlamentu povede k posílení autoritářství. Česká pravice se rozhodla touto cestou jít. Je to však pro naši společnost cesta vysoce nebezpečná, zvlášť v době růstu pravicového extremismu a fašismu.
Stanislav GROSPIČ, místopředseda ÚV KSČM, poslanec PČR za KSČM
