Premiér, odkojený režimními elitami podniků zahraničního obchodu a privatizačními šíbry režimu následujícího, se přes velkohubé fráze a názorové proměny, zavděčil kancléřce Merkelové a přátelům ve Washingtonu, kteří mu dovolili sedět na pár minut na pohovce v Bílém domě. Nakonec nejposlušnější byl pan premiér k Izraeli, jakákoli kritika byla nepřípustná, byť by byla oprávněná.

Komu teče do bot, ten je k mocným nejposlušnější. Vrbětice vygradovaly explozí neschopnosti populismu, naprosté oddanosti systému ze strany těch „nesystémových“ a dokázaly, že líp nebude a že vést stát jako firmu nás dovedlo po bok Ukrajiny či Pobaltí.

Štědré dotace udělaly z najezených obézní, pracujícím nepřinesly nic. Ostatně jako celá neschopná vláda, která se v době pandemie orientovala pouze na předvolební průzkumy a naprosto nesmyslně prodloužila dobu radikálních omezení života normálních lidí. Samozřejmě, omezení se netýkala privilegovaných – v době, kdy měli naši občané zakázáno cestovat do sousedního okresu, dlela paní premiérová v Dubaji.

Morálka není silnou stránkou premiéra, který se teď chce ukázat jako muž „silné ruky“, rozhodného vzepření se „ruské hrozbě“, která naopak odhaluje jeho vetchost a schopnost pro vlastní prospěch zničit, co se jen dá. Těžko se budeme moci při bojích o Stromovku zeptat, kolik má Agrofert divizí…

Současného premiéra jsem poznal jako muže nepříliš vybraného chování, jako marketingový produkt – a samozřejmě jako oligarchu, který snad nikdy nedrží slovo. Hloupými vyjádřeními , neustálými otočkami po směru větru a především nekompetentními rozhodnutími dokázal, že z něj zbyla jen zrezlá protiruská korouhev, člověk rozklepaný před prošetřením vlastního zbohatnutí.

Musím souhlasit s naším o několik úrovní kultivovanějším oponentem, exprezidentem Klausem v tom, že vrbětická kauza má pouze rozsévat strach a překrýt neschopnost vlády v době pandemie a její chyby, z jejichž následků se budeme muset dlouho hojit. Marketing možná protentokrát vyhrál, národ prohrál na celé čáře.