Majetkový převrat devadesátých let sebou přinesl jen změnu vlastnických poměrů, ale i základních morálních hodnot. Následný růst kriminality a korupce obrovských rozměrů začal zvolna ohrožovat nejen prosté občany, ale i samu vládnoucí elitu. Stále více se zadrhávající výkonnost justice, přeplněnost věznic, nedostatek finančních prostředků, zvětšující se nedostupnost vymahatelnosti práva a právní nejistota učinily již v roce 2006 ze stavu českého soudnictví, potírání kriminality a korupce jedno z hlavních volebních témat.
Topolánkova vláda byla politicky nestabilní, odkázaná na podporu přeběhlíků. Kauza J. Čunka přímo zasáhla Topolánkovu koaliční vládu ODS, KDU-ČSL a Strany zelených. Politický zájem pravice na udržení tehdejší vlády převážil nad potíráním korupce. J. Pospíšil jako Topolánkův ministr spravedlnosti se podřídil. Svěřená zadání se snažil plnit svědomitě, věcnost a odbornost šla stranou. Přesto se nad ním začal houpat Damoklův meč v podobě hrozby odvolání z vlády. Topolánek chtěl rychlá, tvrdá řešení a politickou stabilitu své vlády. Při aféře J. Čunka, v té době senátora, místopředsedy vlády a předsedy KDU-ČSL, se v plné nahotě ukázalo, jak politicky citlivá a pro vládnoucí elitu podstatná je jakákoli úprava poměrů státního zastupitelství i soudů. Problémy justice i vězeňství však stále narůstaly, stejně jako kriminalita, navíc přibyly skandály s náklady na výstavbu justičních paláců. Před odvoláním tehdy J. Pospíšila "zachránil" pád vlády v březnu 2009. Období Fischerovy úřednické vlády pak vyplnil krátkým intermezzem na Plzeňské právnické fakultě.
Po volbách r. 2010 si Petr Nečas vzal Jiřího Pospíšila do své trojkoaliční vlády. Zadání měl staronový ministr spravedlnosti velice podobné jako ve vládě předchozí. Postavení ODS však nebylo vůči TOP 09 a Věcem veřejným tak jednoznačné. Nečas od počátku vedl boj na dvou frontách. Tlak odporu veřejnosti proti vládním reformám na straně jedné a stupňující se četnost politických skandálů, korupčních kauz na straně druhé vytvářejí pro P. Nečase složitou situaci.
Jiří Pospíšil se pro své politické ambice stále více uchyloval k proklamacím o zločinném a zavrženíhodném komunismu ve svých úvodních slovech, věcně však přešlapoval na místě. Každý zákon připravený ministerstvem spravedlnosti byl složitě prostřednictvím vládních poslaneckých iniciativ přepracováván.
Stačí připomenout nový trestní zákoník, který byl několikrát novelizován, než nabyl účinnosti, nebo nový občanský zákoník, ale i třeba novelu občanského soudního řádu ve věci exekucí. Privatizace vymahatelnosti práva a majetkový census výrazně v českém právním řádu zesílil a rovněž i úzká účelovost přípravy právních norem. Zásadní problémy resortu spravedlnosti nebyly řešeny a boj mezi státním zástupci mu přerůstal přes hlavu. Jeho kroky spíš byly kontroverzní, nákladné, postrádaly stále více jakoukoliv ucelenost a odbornost.
Udržení vládní kolice ODS, TOP 09 a LIDEM je pro P. Nečase prioritní, stejně jako schopnost eliminovat možné další korupční kauzy ohrožující vládu. Manažerské selhání a dlouhodobý špatný stav českého vězeňství jsou oficiálním důvodem. Podstatné však je, že zcela určitě nový ministr spravedlnosti nijak neovlivní a ani nezmění současnou protilidovou politiku Nečasovy vlády zrovna tak jako Jiří Pospíšil.
Stanislav Grospič, místopředseda ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny
