V létech 1999-2006 jste působil na Odboru azylové a migrační politiky MV ČR. Co bylo náplní vaší práce?
V rámci svého zařazení na OAMP MV ČR jsem postupně zvládl všechny úkony, které jsme coby správní orgán v řízení o udělení azylu na území ČR prováděli. Konkrétně šlo o zpracování úmyslu požádat o azyl, příjem vlastní žádosti, provedení pohovoru a příprava návrhu rozhodnutí, včetně jeho předání. Kromě zpracování úmyslu se všechny úkony prováděly s tlumočníkem, takže to zahrnovalo i zajištění tlumočníka na konkrétní jazyk. Vedle „běžného“ azylového řízení jsem také realizoval řízení o udělení azylu s cizinci, kteří se nacházeli na území ČR ve vazbě nebo ve výkonu trestu, a s osobami, které byly např. hospitalizovány. Naše práce rovněž zahrnovala komunikaci s dalšími součinnostními útvary, jež nějakým způsobem vstupovaly do řízení o udělení azylu, konkrétně s cizineckou policií, která zajišťovala vízové „ošetření“ azylové procedury (žadatelé dostávali vízum za účelem řízení o udělení azylu), a se Správou uprchlických zařízení MV ČR, která vykonávala servisní služby pro žadatele o udělení azylu (ubytování, strava, volnočasové aktivity atd. V případě osob, umístěných ve věznicích, do toho vstupovala ještě komunikace s konkrétní věznicí a s příslušnými orgány činnými v trestním řízení ohledně povolení vstupu do těchto specifických režimových zařízení. Kolem žadatelů se dále pohybovali pracovníci nevládních organizací, s těmi jsme ovšem komunikovali ne s velkou radostí, protože ti nám v naší práci spíše překáželi, než pomáhali.
Máte tedy zkušenosti s lidmi, kteří v naší zemi hledali útočiště. Jaké důvody převažovaly?
Nejvíce žadatelů zde žádalo o azyl z ekonomických důvodů, případně z důvodů všeobecné nouze v zemi původu. Občas se vyskytl žadatel, který skutečně mohl mít ve své zemi problémy nebo být dokonce pronásledován kvůli své rase, národnosti, náboženství, politickému přesvědčení nebo kvůli příslušnosti k určité sociální skupině, těch ale bylo oproti ekonomickým migrantům velice málo. A když už to vypadalo, že by někdo splnil poměrně přísná kritéria podle zákona o azylu a azyl mu mohl být udělen, tak ten člověk z azylového zařízení prostě zmizel. V zařízení v Červeném Újezdu jsem zažil dva případy, šlo o Iráčany, kteří měli v Iráku problémy s režimem Saddáma Hussajna, než jsme však stačili provést další související úkony, např. odborné traumatologické vyšetření pro potvrzení jejich výpovědi o prožitém mučení a utrpěných následcích, odešli z Červeného Újezdu, s největší pravděpodobností do Německa. Česká republika nebyla pro většinu žadatelů především z arabských a afrických zemí cílovou zemí, my jsme pro ně byly pouze jakási „občerstvovací stanice“.
Někteří politici, nejen v západní Evropě, považují migranty za spásu Evropy, protože populační křivka v mnoha evropských státech neustále klesá a Evropa prý nebude schopna tomuto trendu dlouhodobě čelit. Jsou tedy migranti tou pravou cestou jak ven z tohoto problému?
O tomto nejsem až tak zcela přesvědčen, evropskou populaci nespasí příliv miliónů lidí, kteří nerespektují evropské hodnoty a nejsou ochotni akceptovat, že jsou tady na návštěvě. Jedna věc je plození dětí a druhá věc je zajistit jejich obživu. A stát by tady měl nastupovat až tehdy, jestliže již není jiná možnost. Ostatně Česká republika má svou osobní zkušenost s rozdílem mezi populační křivkou u osob české nebo slovenské národnosti a osob, jak se již delší dobu módně říká, národnosti romské, čili Cikánů.
Pokud by tedy měla migrační vlna či vlny spasit Evropu, muselo by se jednat o lidi, kteří kromě svého rozmnožovacího potenciálu přinesou také mozek a dvě pracovité ruce a budou ochotni zapojit se aktivně do života v některé z evropských zemí. Nelze tady živit milióny osob parazitujících na tom, co evropská civilizace za cca dva tisíce let své existence vybudovala, a ještě jim ustupovat, v čemkoli.
Podle vašeho názoru, co je hlavní příčinou masivní vlny migrace? Jaká úskalí tento exodus sebou nese?
Podle mě tkví hlavní příčina obou migračních vln, tj. africké i blízkovýchodní, v rozvrácení stabilních, byť autoritářských, režimů v Libyi a Iráku a v pokusu o rozvrácení syrského režimu Bášira Asada. Tam je třeba hledat prapůvod, sekundárně lze poukázat na totální selhání Evropské unie, která ukázala, že není schopna zjistit své vnější hranice. Ne nadarmo největší vlna syrských migrantů přichází přes Řecko, v dnešní době zřejmě nejslabší článek EU. V souvislosti s tím nelze pominout ani negativní roli, kterou v tomto procesu sehrálo a sehrává Turecko, které si svým přístupem vytváří, podle mého názoru, poměrně účinný nátlakový prostředek na EU ve vztahu ke svým snahám o připojení k EU.
Vedle toho nelze nepostřehnout, jak se k celé problematice vesměs muslimských migrantů staví bohaté muslimské země v čele se Saúdskou Arábií. Proč muslimové, kteří jsou ve své zemi nešťastní, nejdou do jiné muslimské země, kde by mohli žít podle své víry? Proč jdou do zemí, které neznají, neznají ani jejich kulturu a zvyky. Občas mi to připadá jako uměle živený proces, jehož cílem je dostat Evropu do situace, kdy jí bude možné diktovat své podmínky. Kdo však může mít takový zájem? Zřejmě ten, kdo o své pozice v Evropě postupně přichází, a rozhodně to není Ruská federace.
Největším úskalím, jak již částečně zaznělo, je podle mě to, že se jedná o osoby, které jdou tvrdě za svým cílem a které se nebudou přizpůsobovat nám. A my to můžeme ošklivě doplatit, protože budeme jako ovce respektovat jejich práva a svobody, oni přitom tuto filozofii vůbec neznají, vždyť je to jiná kultura, která ovšem umí velice dobře využívat vymožeností západní civilizace. Nebezpečí vidím v tom, abychom se za několik desítek let nestali hosty v naší vlastní zemi, kde naše ženy budou chodit zahalené a kde se bude několikrát denně ozývat z některého ze stovek minaretů svolávání věřících. Evropa něco podobného ve své historii již zažila, ať již z východu (Hunové, Avaři, Mongolové) nebo z jihozápadu (Maurové). V dnešní době by ovšem byla další reconquista velmi těžká, protože bychom se neustále obávali, abychom při „znovudobývání“ našich zemí náhodou neporušili něčí práva a svobody.
Jak hodnotíte přístup naší vlády k této problematice? Je naše republika připravena na přijetí většího množství uprchlíků?
Současná vláda, podobně jako její předchůdci, tuto problematiku, podle mého názoru, podceňuje, protože to, co zatím předvedla, bylo jen hodně slov a malá demonstrace nasazení policie a armády na hranici. Jenže současná situace nechce slova, dnes je potřeba „bouchnout do stolu“ a začít jednat. Okamžitě, konkrétně a efektivně. A spojit se se zeměmi, které zastávají racionální postoj, v tomto se mi líbí například Slovensko.
Ještě k přístupu naší vlády. Myslím si, že poslední víkend poměrně přesně ukázal „jednotu“ našich vládních činitelů, když ministr Babiš řekl jednu věc, se kterou se mimochodem ztotožňuji, a Sobotka s Bělobrádkem okamžitě reagovali zcela opačně. Jak toto může působit na veřejnost? Jedině tak, jak to již veřejnost delší dobu vnímá, totiž že levá ruka neví, co dělá pravá. To je ale, bohužel, osud každého koaličního uskupení, to současné nevyjma. Vláda České republiky by se měla v první řadě starat o své občany, potažmo voliče, a o problémy, které v této zemi jsou, a to dlouhodobě, například osoby, zneužívajícího stávajícího sociálního systému, nezaměstnanost, příchod generace, která chce jenom brát a neptá se, co by pro to měla udělat, atd. atd.
Co je třeba udělat pro zastavení dalších migračních vln?
Jak jsem již řekl, přestat žvanit, odložit určité konvence, dát dohromady partu schopných lidí, ne takových, kteří se za ně vydávají nebo je takto označí hromadné sdělovací prostředky, promyslet a dohodnout efektivní opatření a okamžitě je začít realizovat. Prvním z těchto opatření by mohlo být zavedení pokud možno co nejpřísnější kontroly státních hranic, např. s využitím dobrovolných záloh Armády ČR a se současným zapojením obyvatel z příhraničních území. Tím nechci říci, že jsme ve válce, zatím jsme stále naštěstí ještě v situaci, kdy je „nepřítel před branami“. To však neznamená, že si můžeme dovolit tuto situaci podcenit. Jedno latinské úsloví praví Praemonitus, praemunitus, čili Předem varován, předem ozbrojen, nebo v přeneseném slova smyslu připraven. Nejen mít připravené ubytovací kapacity, včetně ostrahy a dalšího obslužného personálu, ale především mechanismy, jak případné odmítnuté žadatele o azyl dokázat vrátit zpět. To bylo poměrně složité již v době, kdy jsem pracoval na OAMP MV ČR (1999-2006), v dnešní době to bude zřejmě stejné, ne-li složitější. Ale jednodušší je přeci problémům předcházet, ne je řešit, takže nejlepší by bylo takové lidi vůbec nepustit na území ČR. A s tím právě souvisí výše uvedené opatření, tj. kontrola státních hranic. Tím by se mělo začít, a současně intenzívně pracovat na dalších opatřeních, která by přišla na řadu, pokud by první opatření selhalo. To ale jeden člověk dohromady nedá.
