Je to způsobeno počínáním kancléřky Merkelové. Ta je totiž ochotna pomáhat určitými způsoby problémovým státům (ať už skupováním dluhopisů od ECB či ESM, v budoucnu možná i společnými evropskými dluhopisy), ale vyžaduje za to po zadlužených zemích výrazné úspory a rozpočtovou kázeň (viz fiskální kompakt). A samozřejmě že si to chce také zkontrolovat. To se dotčeným státům hrubě nelíbí. A tak lze v italském tisku číst titulky jako „čtvrtá říše“ či poznámky o německých nacistech, kteří dávají lekci z demokracie.

Smýšlení a rozpočtová odpovědnost je u vlád a občanů jednotlivých zemí zkrátka rozdílná a eurozóně to vůbec nesvědčí. Podobně mluví i italský premiér Monti, když říká, že „napětí, které v posledních letech provází eurozónu, už přináší závan psychologického rozštěpení Evropy.“ Státy unie netáhnou za jeden provaz, ale spíše se navzájem přetahují, což celou EU velmi oslabuje.