V teorii právního státu má bezchybně fungovat dělba moci mezi moc výkonnou, zákonodárnou a soudní. V praxi tomu tak bohužel nebývá bez obtíží a různých vychýlení, ať dočasných nebo dlouhodobých.
Vláda versus Poslanecká sněmovna
Bohužel současná vláda pětikoalice se tím inspirovala a nechala vyhlásit nouzový stav, tentokrát z důvodu ukrajinské krize a příchodu vlny uprchlíků z Ukrajiny. Tento nouzový stav byl následně prodloužen o téměř dva měsíce Poslaneckou sněmovnou, a to velmi kontroverzním způsobem. Dosud se totiž mělo za to, že protože vláda může nouzový stav vyhlásit vždy jen na max. 30 dní, je i to prodloužení Sněmovnou nutné učinit na stejnou dobu. Je to logické, protože jen po zhodnocení aktuální situace, zda trvají důvody pro vyhlášení nouzového stavu, působí Poslanecká sněmovna nadále jako suverén nadaný vlastní vůlí. V tomto případě byl ale „podepsán” bianco šek na dvojí vyhlášení nouzového stavu vládou. Za použití argumentu ad absurdum by se dalo uvést, že stejně tak mohla vláda požádat Poslaneckou sněmovnu o schválení nouzového stavu na tři roky dopředu a bylo by to podobné. Nebo na dvacet let. Zcela podobně by to vyřadilo vůli a posouzení dostupných informací před novým (každým novým) vyhlášením nouzového stavu Poslaneckou sněmovnou. O co jde v praxi? Nejspíš o zásadní oslabení role Poslanecké sněmovny, resp. i parlamentu jako celku. Tedy o překlopení rovnovážného stavu dělby moci ve prospěch moci výkonné v neprospěch moci zákonodárné. Z hlediska zachování principu právního státu, který právě stojí na dělbě moci mezi mocí zákonodárnou, výkonnou a soudní, by tedy bylo vhodnější o takové neblahé praxe upustit a vrátit se k předchozímu, zcela logickému výkladu ústavního zákona o bezpečnosti (č. 110/1998 Sb.), tedy, že nouzový stav vyhlašuje vláda nejdéle na 30 dní a před případným prodloužením požádá Poslaneckou sněmovnu o souhlas, tedy o souhlas bezprostřední, předcházející časově vyhlášení toho prodlouženého nouzového stavu. To se ostatně následně stalo a další nouzový stav už byl prodloužen standardně, na jeden měsíc (do konce června 2022).
Podobná věc se stala s tzv. Pandemickým zákonem (zákon č. 94/2021 Sb., zákon o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů ), který je celý špatně už z principu. Místo rozšíření zákona o ochraně veřejného zdraví (č. 258/2000) byl vypracován ad hoc zákon na postup v případě jedné jediné nemoci. Už to by mělo všechny zarazit. Ad hoc legislativu (směrnice a nařízení) je schopná vydávat Evropská unie, a to je dříve často kritizovaný nedostatek legislativy EU (teď už kritiků ubývá, zjistili, že jim také může hrozit profesní diskriminace za nepopulární názor). České zákony naopak byly důsledně udržovány jako obecné, tj. vztahující se obvykle na předem neurčitelnou skupinu osob či firem nebo alespoň sektorové, tedy skupinu určit jde, ale není to uzavřená skupina, subjekty z ní mohou odcházet nebo do ní vcházet.
Vláda versus soudy
Problém soudů, kdy teoreticky má v demokratických státech fungovat dělba moci ve smyslu moc zákonodárná – moc výkonná – moc soudní a tyto různé moci se mají vzájemně vyvažovat, korigovat. Ve skutečnosti to ale dopadá zcela jinak. Jsou bohužel příklady, kdy se moc soudní snaží prolamovat do pravomocí daných moci zákonodárné (případně moci výkonné) – viz nález Ústavního soudu, kterým se změnily pravidla hry už v období, kdy byly vyhlášeny volby do Poslanecké sněmovny v říjnu 2021 (změna pravidel pro vytváření koalic, resp. nutnost změny načítacího kvóra pro vstup takové koalice do Poslanecké sněmovny) a probíhalo tedy předvolební období.
Další praktické chyby vládnoucích elit
Základní služby státu řízeně poskytované občanům versus náklady, které představuje fungování vládnoucích elit. To je hlavní otázka odlišující socialismus a kapitalismus. Je to i hlavní rozdíl mezi nabídkou, kterou činí pravicové strany a levicové strany, a tady pravicové vlády a levicové vlády. Do jaké míry by to mělo být přímo placené tím, kdo danou službu potřebuje a do jaké míry z veřejných zdrojů, tj. skládají se na to všichni občané, čerpá ten, kdo potřebuje - v tom se liší dva systémy - kapitalismus a socialismus. Když to zjednoduším: v přísném kapitalismu si každý platí sám, co potřebuje (nebo co potřebuje jeho rodina). V přísném socialismu se skládají finanční prostředky všech - přispívají podle procenta výše příjmů a hradí se tomu, kdo to zrovna potřebuje. Česká republika aktuálně v situaci něčeho mezi oběma systémy. Podle členění použitého Vilfredem Paretem se dá uvažovat o zařazení mezi smíšené systémy. Když byla tendence to změnit ve prospěch vyšší spoluúčasti pacientů nebo při pokusu zavést placené školství (min. VŠ), daná vláda brzy padla/nebyly znovu zvoleny strany, které to prosazovaly, a další vláda to zrušila/zmírnila. Občané ČR tedy mají tendenci svou volbou velice razantně usměrňovat jakékoli pokusy o změnu systému na drsněji kapitalistický, než na co jsou připraveni. Dá se tedy předpokládat, že i současná vláda pětikoalice, pokud bude v těchto otázkách jednat jako např. vláda Topolánka za asistence pánů Kalouska a Drábka, tedy drsně pravicově, bude za to občany hned následně volebně potrestána. Z toho důvodu se zřejmě vláda snažila stáhnout na naše území co nejvíc Ukrajinců a dát jim až o 50 % (finančně) lepší podporu než vlády okolních zemí. Plus zdarma zdravotní péči, což je to největší lákadlo, když si uvědomíme, že na Ukrajině (i za mírového stavu) prakticky nemají neplacenou zdravotní péči, nebo jen velmi omezeně. Jedná se tedy současně i o program „Dovez si svého voliče” po vzoru podobných postupů v některých jiných zemích EU. Druhým zabezpečovacím prostředkem se zjevně má stát prosazení korespondenční volby, resp. výhledově i elektronické volby.
Pokusy nepustit moc konkrétními vládnoucími elitami
Elity, které se dostaly k moci demokratickou cestou, tj. volbami (za respektování rovného a tajného hlasovacího práva) se v politické realitě vyvíjejí dvojím až trojím směrem.
Nejhorší ze směrů je pokušení své volení zakonzervovat a pokračovat ve vládnutí i bez dalšího souhlasu široké skupiny občanů, těch, kteří chodí volit. V minulých letech jsme tyto tendence viděli dvě, pokus odložit volby v tzv. době covidové a aktuální pokus odstranit tajnou volbu v době války na Ukrajině.
Pokus odložit volby – na dobu neurčitou – v době covidové
Je zajímavé, jak se strany, které činí nepopulární kroky snaží udržet u moci nestandardním způsobem. U ČSSD v letech 2020 až 2021, která masivně ztrácela podporu voličů, ale přesto nebyla ochotná přizpůsobit svůj program svým voličům, se stalo to, že projevila snahu odložit volby. Pod záminkou vlny Covidu-19. Bylo to samozřejmě využití pozice ministra vnitra, kterou disponovala ČSSD. Ten dal připravit novelu ústavního zákona o bezpečnosti, která by umožňovala dokonce opakované odložení voleb. Protože už v současném znění tohoto zákona je možnost je jednou na nejdéle půl roku odložit. V ustanovení čl. 10 je totiž zmíněna možnost prodloužení volebního období, nejdéle o šest měsíců, a to po dobu nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu. Při opakovaném odložení by ale mohla vzniknout situace, že se tak může dít prakticky do nekonečně. Samozřejmě za použití institutu nouzového stavu.
Jednou bylo lehké váhání ministra vnitra ohledně zajištění možnosti volit během pandemie Covidu-19. Nakonec však k volbám došlo a po široké shodě v Poslanecké sněmovně byl přijat zákon umožňující volit i v případě případné těžké pandemie, zkrátka byly vytvořeny nové možnosti volby typu Drive-in nebo možnost hlasování covidových pacientů v karanténě, kteří si přesto přáli odvolit, pomocí speciálních týmů v ochranných oblecích. Tedy jak je vidět, v praxi to realizovat šlo, nebylo nutné volby odkládat.
Zneužívání nouzového stavu
Během pandemie Covid-19 však došlo ještě k jednomu nebezpečnému jevu, který má přesah až do současnosti. Jde o využívání až zneužívání nouzového stavu. Tehdejší vláda objevila zajímavý jev. Když se dostatečný počet občanů začne domnívat, že jsou v zásadním zdravotním ohrožení, ať již je to obava reálná (jako u starších občanů) nebo obava čistě teoretická či minoritní, v případě přidružených nemocí (jako u dětí, dospívajících, mladších dospělých), může si vláda, která se bude tvářit, že všechno vyřeší a občany ochrání, dělat po vyhlášení nouzového stavu co chce. Zejména nerespektovat zákony, zadávat veřejné zakázky jakkoli, protože bylo vnímáno, že vyhlášením nouzového stavu je zákon o zadávání veřejných zakázek (č. 143/2006 Sb.) „vypnutý“. Mimochodem jde o velmi těžkopádný zákon, přijatý pod tlakem z EU, který by bylo dobré přehodnotit tak jako tak.
Velmi přesné označení se šířilo na sociálních sítích v druhém roce pandemie Covid-19, že se nejednalo o pandemii Covidu, ale o pandemii zanedbání primární péče. Je dost zvláštní, že se následně nestalo předmětem vyšetřování, proč vlastně bylo tolika lidem bráněno v přístupu ke zdravotní péči a z jakého důvodu. Nicméně i současné vládě se institut nouzového stavu zalíbil, a i jeho vyhlašování se neobešlo bez problémů, zase jiného charakteru (viz výše). Dá se očekávat, že zneužívání nouzového stavu může pokračovat i v budoucnu, ale lepší by bylo změnit zákony tak, aby se podle nich dalo postupovat i ve chvílích, kdy to potřebujete rychle a jinak než obvykle. Aby zkrátka lidské chování nebylo tak pevně svázáno, jak tomu je po vstupu do Evropské unie.
