Dvacet osm let je pro někoho zatím nedosažitelná doba jeho věku, pro jiné třeba jen určitý zlomek jejich života – například pro moje vrstevníky polovina - pro 85leté spoluobčany jen třetina, ale každopádně je to velký časový úsek životů nás všech v České republice. Vzpomínám si na všemožné prognózy a vyjádření představitelů politického i společenského života, především po rozdělení Čechů a Slováků na dva samostatné státy, na další možný vývoj, postavení i úlohu v roce 1990 vzniklé KSČM. Od názorů, že pokud se strana nepřejmenuje a nezmění svůj název, ztratí postavení parlamentní politické strany, až po věštění jejího úplného a rychlého odchodu z politické scény v důsledku stárnutí členské základny. K ničemu podobnému nedošlo - ve všech dosavadních volbách do Poslanecké sněmovny se KSČM prosadila k zisku mandátů, i když nám političtí protivníci „nasazovali psí hlavu“ a označovali nás za - v lepším případě - nedemokratickou stranu, s nulovým volebním potenciálem. Téma antikomunismu zesilovaného před jakýmikoliv volbami, se stalo nejobvyklejší volební metodou, a to zejména u těch nejkorupčnějších stran. Letošní špatný volební výsledek s nečekaným propadem preferencí i počtu hlasů v případě naší strany dokumentuje, že na novou generaci voličů tato metoda zatím účinně působí. Mnohdy lživé, jindy až nenávistné osočování 40 let budování lidově demokratické a následně i socialistické společnosti se nepříznivě odráží v ironizování a zesměšňování i zcela prokazatelných úspěchů období, které naši političtí odpůrci zjednodušeně nazývají „komunismem“, který tady nebyl. A i když si to nepřejeme, odrazuje to i voliče, kteří tuto dobu pamatují, ale po téměř třech desetiletích budování nového českého kapitalismu ztrácejí již sílu a vůli čelit naivním a nekonkrétním plošným útokům na jejich vlastní životy podle principu kolektivní viny. Celou dobu od sametové revoluce se KSČM řídila politickou korektností, slušností. Nebyli jsme to my a naši představitelé, kteří by kdykoliv od roku 1989 označovali naše politické protivníky jako spolupracovníky Stb, citovali z archivů tajných služeb anebo neveřejných osobních spisů. Naopak tyto metody a formy tzv. „demokratického“ soupeření používala výhradně „sedmá velmoc“ / část medií/ a pak také představitelé - jak sami sebe důstojně označují – demokratických stran…. Tak vznikaly skandalizace jejich vlastních politiků a je jedno, jestli šlo o poslance  KDU-ČSL Bartončíka či Bartoškovou na začátku devadesátých let, poslanců Snítilého či Ploce z ČSSD nebo tří poslanců ODS: Waltera Bartoše, Tomáše Hasila a Juraje Ranince v polovině první dekády po roce 2000 a bylo by možné končit současnou causou předsedy vítězného hnutí voleb 2017 Andreje Babiše.

/Uvádět příklady podnikatelů, ale i herců, zpěváků či sportovců, na které byly archivními záznamy i s odstupem desítek let používány, by vyžadovalo zvláštní seznam/.

Nikdy tyto záležitosti ale nemedializovala a neotevírala KSČM!

Říkám to z osobní zkušenosti, protože přes oficiální soudní rozhodnutí v můj prospěch již v roce 1991, kdy soud potvrdil, že jsem byl registrován bez svého vědomí jako ideový spolupracovník, je bez ohledu na toto pravomocné rozhodnutí používána uvedená ostrakizace mé osoby účelově dodnes.

Selektivnost promíjení nebo naopak obviňování členství v předlistopadové KSČ se stalo „národním sportem“, to, co je někomu téměř přičítáno k dobru a údajně vypovídá o solidnosti jeho charakteru, je jinému dodnes přičítáno negativně a zcela neodpustitelným způsobem. Snad s ještě větší razancí než kdysi bylo přisuzováno kacířství Janu Husovi… Prostě trapnost nad trapnost.

Dovolím si proto poukázat na jeden příklad, který mě opravdu zcela zaskočil v nedávné době po přečtení knihy Jiřího Rumla „Daň z blbosti“. Jiří Ruml byl jako přední představitel Občanského fóra v devadesátých letech předsedou Parlamentní vyšetřovací komise, tak zvané „lustrační komise“ Federálního shromáždění ČSFR. Do KSČ vstoupil Jiří Ruml první den po skončení II. světové války v květnu 1945 a jejím významným členem byl až do r. 1969, to je 24 let…

Ve své knize píše, jak v únoru roku 1948 jako hlasatel Českého rozhlasu v půlhodinové relaci pro zastupitelské úřady v zahraničí seznamoval s historickým projevem K. Gottwalda, který pronesl z balkónu Staroměstského náměstí /str.36/.

Jeho poznámku, že v té době sloužil do „roztrhání těla“, protože „tahle revoluce měla přece punc legality“…, nechávám bez komentáře /str.35/.

Obdobně šokuje i jeho vyjádření o hlavním politickém procesu v roce 1953, který vedl k popravě velké části vedení strany a státu:  „…já po něm napsal komentář, jehož výroky musel mírnit sám nový vedoucí zpravodajství Čs. rozhlasu Karel Hrabal“ /citace str.94/.

V té době jsme ještě my – představitelé současné KSČM – nebyli ještě několik let na světě!

Jsem dalek toho moralizovat a hodnotit, zda to měl být právě Jiří Ruml, který necelý rok po listopadu 1989 měl kredit být v čele lustrační komise, která měla „soudit“ 40 let existence ČSSR (1948-1989).   

A dovolím si připojit ještě jeden příklad z této autobiografické knihy Jiřího Rumla, která byla vydána v roce 1990.

Týká se záležitosti, na kterou Jiří Ruml vzpomíná na straně 65, kdy bouřlivě se spolustraníky oslavoval v Domažlicích svoje ukončení důstojnické školy. Píše: „…a ještě po našem odjezdu se na místních úřadech projednávalo vandalské poškození pamětní desky zasazené roku 1945 na počest Američanům, kteří město osvobodili. I to jsme měli na svědomí!“

Jiří Ruml již jako člen OF vždy prohlašoval, že lidé mají právo na změnu názoru, a on je toho příkladem. Nic proti tomu. Jak ale vysvětlit, že se v květnu 1991 spolu s dalšími 15 poslanci Federálního shromáždění zúčastnil přemalování historického tanku č. 23 na pražském Smíchově „na růžovo“? Takže politické přesvědčení se možná může měnit: zleva-doprava či naopak, ale neúcta k obětem a k historickým pamětním místům, ta se nemění – ta nemá znaménko plus, nebo minus.

Vandalismus-zůstává vandalismem!

Jsem rád, že ani já ani jiní členové vedení se k něčemu podobnému nesnižujeme. Výsledek posledních voleb do Poslanecké sněmovny nás netěší, netěší ani lepší výsledek, než má do nedávné doby vládní levicová ČSSD – což je od roku 1996 poprvé.  KSČM ale zůstává parlamentní politickou silou, ve vznikající téměř nepřehledné (ale také nenávistné) politické atmosféře podporujeme státotvorná stanoviska, nebudeme se podílet na politické krizi vyvolávané menšinou, která prohrála volby. Snažíme se stále být i odpovědnou stranou, která se podílí na chodu a často i řízení krajů, měst a obcí. To vše pod téměř třicetiletým „atakem“ politických protivníků, jejichž argumentace a mnohdy až hysterické reakce mířily řečeno boxerskou terminologií vždy „hluboko pod pás!“ A velmi často takové „un-fair“ údery vedli právě ti, kteří až do roku 1989 „dělali“ v KSČ svoji kariéru. Tenkrát dělali ostudu KSČ, dnes ji dělají úplně jiným politickým stranám.

 JUDr. Vojtěch Filip, předseda ÚV KSČM