Ono známé rčení, že méně je někdy více, kopíruje v tomto případě jiné rčení - že vlk se nažral a koza zůstala celá. Tady platí jediné - NIC by bylo nejvíce, protože to méně je velmi ponižující.

Hovořím o zvýšení starobních důchodů od 1. ledna příštího roku o směšných 355 korun na průměr 21 059 korun. Nebavíme se, kolik procent lidí je pak reálně pod tímto průměrem. A to jsme stále v době, kdy životní nákladní rostou doslova hodinu od hodiny. Představte si, že celý život poctivě pracujete, vychováváte děti, pečujete o domácnost atd. a na stará kolena se možná v průměru dočkáte jedenadvaceti tisíc.

Já vím, řeknete si, když jsou na to dva, dají v průměru měsíčně dohromady lehce přes 42 tisíc, a co už důchodce potřebuje (potřebuje třeba léky, které určitě nejsou z levného kraje), že? Když mě tímhle argumentem občas někdo ohromí, opáčím mu - v jakém století žijeme? Kam se vypařila lidskost? Cožpak je starý člověk odsouzen k živoření? Důchodce nemá právo důstojně žít? Nebo... Prý ať se o své starobní rodiče postarají děti. Jenže ty děti už také mají děti, mají rodiny, a nepatří-li k tzv. elitě, žijí často od výplaty k výplatě, natož aby něco uspořili, a ještě k tomu přispívali svým rodičům.

Solidárnost je v polistopadové době jedním z nejskloňovanějších podstatných jmen ve všech existujících pádech. Dokonce vídáme reklamu na to, že bilboardy pomáhají, když vyzývají k solidaritě s těmi, kteří nemají na lékařskou péči. V této souvislosti se nutně vkrádá otázka: A s kým je vlastně solidární náš stát?

S uprchlíky? Ano! S migranty? Ano! S těmi, kteří se chtějí něčím vymykat? Ano! Se zbrojním průmyslem? Ano! S Green Dealem? Jakbysmet! S těmi všemi a s tím vším je český stát solidární, možná nadmíru. Ale je to bezpochyby na úkor vlastních občanů, jinak by to ani nebylo možné, resp. té většiny, která plní státní kasu v logickém očekávání, že stát k nim bude solidární v důchodovém věku, když si na něj celý život platí. Jenže není.

Tři sta padesát pět korun českých... to přece pan ministr Jurečka nemůže myslet vážně. Jako kdyby vám někdo do zatopeného domu podal štamprli, abyste měli tu vodu čím vynášet... Proto jsem v úvodu zmínil o tom NIC. Já totiž v podtextu těch 355 korun hlasitě slyším - "tady máš a neotravuj".

Vezměme si příklad, kdy důchodce zůstane sám, bez manžela/manželky. Bydlí v nájmu, což ho měsíčně i s inkasem vyjde na nějakých 12 až 15 tisíc. Přinejlepším a mimo hlavní město. Pět tisíc zaplatí za léky a na živobytí mu zůstane tisícovka. "Fajn" život na stará kolena, co říkáte?

Komunističtí poslanci byli s důchodci vždycky solidární, občané nám však nikdy nedali takovou důvěru, která by nám tuto solidárnost dovolila uzákonit. Naráželi jsme na nesouhlasná stanoviska ostatních politických subjektů, zastoupených v Poslanecké sněmovně. Ostatní kolegové poslanci sice také na solidaritu dbali, ale jen na tu výše uvedenou, čili nadiktovanou, ať už z Bruselu nebo z Washingtonu.

Nechci stavět vzdušné zámky. Za léta, která jsem byl aktivní v politice, vím, co se kolem důchodových reforem dělo, kdo čí zájmy prosazoval a podobně. Nicméně jedno vám mohu seriózně slíbit s předstihem - jako senátor bych toto téma otevřel jako jedno z prvních. A vyzval k celostátní debatě všechny zainteresované instituce.

Život ve stáří byl odkopnut na vedlejší kolej, prostě k dožití. Vím, že stud je polistopadovému establishmentu cizí, tak aspoň já se stydím za něho. Kam jsme to až dokormidlovali, když člověk v důchodovém věku je státu na obtíž? To mně rozum nebere.