Jeví se to tak, že nad možnosti jeho chápání je všeobecně známá věc, že je něco jiného zpětvzetí žaloby a něco jiného ukončení soudního sporu takzvaným smírem.

Smír přichází v úvahu tehdy, kdy to připouští povaha věci a nelze odhlédnout od té podstatné věci, že úkolem každého soudu je o smír usilovat. Pokud účastníci dospějí k smírnému řešení, záleží na soudu, zda smír schválí či nikoliv. Soud může smír schválit pouze v tom případě, že není v rozporu s právními předpisy. A podstatnou je skutečnost, že soudem schválený smír má účinky pravomocného rozsudku. To platí jak v ČR, tak v SR (a v Brně taky).

Pokud tedy v mediálně známé věci dehonestuje Petr Fiala institut smíru a flagrantně přezírá, že soudem schválený smír má účinky pravomocného rozsudku (a je tedy vykonatelný), svědčí to buď o jeho naprosté neúctě k právům, nebo o nulové úrovni jeho právního vědomí – v obou případech jej to ale zcela diskvalifikuje pro jím zastávanou funkci.

Překrucování soudních rozhodnutí je v poslední době u Petra Fialy namístě vždy, když chce ostatní přechytračit, aniž by si uvědomoval, že nevystupuje z pozice toho chytřejšího. Například když si lačně nechává zvýšit premiérský plat na úkor valorizace důchodů a tvrdí, že tak činí na základě rozhodnutí Ústavního soudu České republiky, nebo když chce poškodit svoji politickou konkurenci a označuje soudní rozhodnutí s účinky pravomocného rozsudku politickým handlem. Každá taková jeho lež má ale krátké nohy. Na stránkách Ústavního soudu ČR již bylo zveřejněno dementi stran zvyšování platů členům vlády a mezinárodní odezva na hanění slovenských soudních rozhodnutí na sebe nepochybně nenechá dlouho čekat.

Nebudeme se vůbec divit, pokud vymyslí Petr Fiala nějakou další ztřeštěnou právní konstrukci, kterou bude zdůvodňovat své horoucí přání, aby i navzdory nevoli občanů mohl nadále zastávat funkci, ve které se mu tolik zalíbilo, a pobírat za ni svůj oblíbený (pokud možno co nejčastěji valorizovaný) plat a dál trousit svá právní moudra i ve vztahu k institucím sousedních států, kterých si evidentně neváží.

Má ale Petr Fiala velké štěstí, že jeho "brebty" směřují vůči kultivovaným adresátům. V prostředí, kde se méně drží na bonton, by se možná reakci okolí dost divil a v nejedné venkovské hospodě by nad vší pochybnost dobře poznal, čemu se v nedávno reprízovaném filmu Adéla ještě nevečeřela říká pravá česká facka. Ta prý dokáže probrat i z kómatu.