Děkuji. Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové, já budu stručný, ale nemohu se nevyjádřit k návrhu této mimořádné 50. schůze Poslanecké sněmovny. Rozuměl bych tomu, kdybychom si zařadili na probíhající schůzi vyhodnocení první vlny, jak se zachovala Česká republika, jaké jsou výsledky první vlny pandemie. Ale na druhou stranu pro ty další body naší schůze nevidím zatím žádný relevantní důvod. Protože to, jakým způsobem budeme hodnotit skupiny občanů, kterým se dostalo, nebo nedostalo pomoci, je přece ještě teď nejasné. Za prvé není jasné, jestli jsou peníze na cestě pro ty občany, u kterých jsme už zákony schválili, jestli je to věcí úřadů, které to nezvládají, nebo jestli je to věcí složitosti systému, který jsme tady jako zákon schválili.

Pokud jde o informaci vlády o nákupech, už jsme se tady o tom jednou bavili a já chci vyhodnocení této věci až po tom, jak skončí kontrola Nejvyššího kontrolního úřadu. Stejně tak nemám žádný důvod, proč bych měl v tuto chvíli nevěřit NKÚ a zřizovat vyšetřovací komisi, ač mně kritici mohou odpovědět, že vyšetřovací komise má jiné kompetence než Nejvyšší kontrolní úřad. Ale jsem přesvědčen, že politickou odpovědnost tak jako tak vláda nese.

Musím ale říct, že některé výroky mě zarážejí. Za prvé, samozřejmě je otázka, jestli některé podnikatele zastavil stát svým rozhodnutím, nebo jestli ten stát rozhodl, že nezastavuje podnikání, ale zastavuje pandemii, protože důvodem přece nebylo primárně to, že budeme vypínat ekonomiku, ale že je potřeba ochránit to nejcennější, co lidé mají, a to je jejich život a zdraví. A už jsem několikrát připomínal, že já podle nejen mezinárodního paktu o občanských a politických právech, ale podle české Listiny základních práv a svobod vnímám ochranu života a zdraví jako nejvyšší úroveň lidských práv, teprve dál politická práva a v tom třetím stupni jsou práva ekonomická, tedy hospodářská, sociální a kulturní, venkoncem i tak to je v mezinárodním právu, protože na to existuje samostatný mezinárodní pakt. A je také třeba vidět, že některá podnikání na té pandemii vydělala. Protože je evidentní a bylo to předmětem vystoupení místopředsedy vlády a ministra vnitra, že cena na trhu např. roušek či ochranných rukavic, jak jsme zjistili, které jsme nemohli získat v rámci našeho spojenectví, ať už v rámci Evropské unie nebo v rámci NATO a museli jsme hledat na světovém trhu poměrně složitými kroky výrobce a dodavatele, když jsme si předtím některé výrobce a dodavatele vlastní neschopností zlikvidovali např. jenom tím, že jsme je nenechali vyrábět pro Správu státních hmotných rezerv. A to bych byl rád, abychom si potom při skutečném hodnocení, např. při vyhodnocení Státního závěrečného účtu za rok 2020 řekli, co mohlo být zajištěno lépe, kdybychom ve státním rozpočtu pamatovali na státní hmotné rezervy a jednotlivá ministerstva by do nich nakupovala to, co mají. Stejně tak nemohu říct, že to byla primárně odpovědnost státu, protože některá podnikání tak jako tak byla v té světové konkurenci na okraji zájmu a nejsem přesvědčen o tom, že ta pomoc by byla účinná, i kdyby krize nebyla. Ale tím nechci říct, že jsem pozitivně nepřijímal návrhy vlády, které směřovaly k zajištění té těžké životní situace u zaměstnanců, u OSVČ nebo u malých firem, které skutečně neměly tolik firem jako nadnárodní korporace, které se chystají převzít část těch likvidovaných výrob tak, aby jim nepřekážely.

Podle mého názoru je třeba se také zabývat ještě něčím jiným a to deficity, které byly před krizí v našich jednotlivých resortech, a to deficity našeho rozhodnutí, kam nasměřovat českou ekonomiku a jaké věci podržet jako rozhodující infrastrukturu pro stát. My jsme, když jsme navrhovali zločiny privatizace, už nastínili jako Komunistická strana Čech a Moravy to, že v rámci privatizace došlo i k zániku podniků, které se týkají kritické infrastruktury státu. Nejde jenom o dopravní systémy, nejde jenom o energetiku, nejde jenom o to, jakým způsobem stát potřebuje určité věci, které nelze nahradit v klasickém tržním prostředí. A každý stát, který myslí i na věci, které se mohou stát, myslí na krizové situace, si ponechává a snaží se je udržet v chodu nebo tak, aby je mohl rychle nastartovat. Jedná se jak o výrobní zařízení, tak se samozřejmě jedná i o případné rezervy v materiálech a v zásobách.

Pokud jde o tu samotnou situaci, která čeká nás jako Poslaneckou sněmovnu, je potřeba vnímat, že poslední pandemický plán České republiky je z roku 2011, který byl reakcí na druhou vlnu povodní v roce 2010 a byl také reakcí na prodělanou ekonomickou a hospodářskou krizi z roku 2007, 2008 a následující roky. Ten pandemický plán se ukazuje jako nedostatečný, protože nepočítal s takovými následky, které Česká republika a dalších 180 států světa zažívají. A je potřeba tedy říct, že před námi bude, abychom návrh vlády na změnu pandemického plánu posoudili nikoliv v jakési rozjitřené atmosféře, ale s velkým rozmyslem jak z pohledu zdravotního, sociálního, tak z pohledu hospodářského a samozřejmě také ústavněprávního, protože nebude nic jednoduchého zajišťovat ty kapacity energetické, dopravní, ale nakonec i, jak se ukazuje, pro ochranné pomůcky a chemikálie, což je poučení z této pandemie pro občany České republiky, ale i pro ostatní.

Já bych chtěl na tomto místě poděkovat těm, kteří byli v první linii, ať už to byli zdravotníci, policisté, hasiči, ale i pracovníci v dopravě, v sociálních službách. A chtěl bych také poděkovat těm, kteří byli schopni racionálně vyhodnotit situaci a rozhodovat tak, aby Česká republika vycházela v tom celosvětovém hodnocení jako stát, který přijal opatření včas, řádně a samozřejmě s lidskými chybami, o kterých se tady budeme bavit. Nechtěl bych, abychom z celého hodnocení udělali jakýsi politický jarmark, kde se budou jednotlivci předhánět a myslím si, že pokud chceme poctivé pozitivní hodnocení toho, co se odehrálo, ale i těch chyb a nedostatků a změnu pandemického plánu, tak musíme vyhodnocení první vlny udělat na základě skutečných údajů, které budou vést k tomu, že nebudeme sčítat přesně nepřesná čísla, ale že budeme mluvit o tom, jakým způsobem se s tím vyrovnaly naše zdravotnické systémy, sociální systémy, ale jak se s tím vyrovnávají i ostatní oblasti české společnosti.

Chtěl bych říct, že je potřeba říct, že bude před námi mnohem vážnější úkol, a tady nesouhlasím s tím, co řekl místopředseda Poslanecké sněmovny Petr Fiala, že deficity státního rozpočtu České republiky byly před zahájením pandemie kritické. Tak to není. Pokud jsme měli státní dluh ve výši 1,6 bil. korun, tak ten státní dluh vznikal postupně od roku 1997, a to říkám zcela vážně. Včera jsme tady diskutovali, já jsem nemohl v té debatě vystoupit, protože jsem v té chvíli řídil schůzi, v reakci na některé kolegy, když se mluvilo o tom, kolik se sebralo obcím. Já bych musel připomenout rozhodnutí bývalého ministra financí Kočárníka, který rozhodl o prvním, řekl bych, odebrání těm samosprávám v roce 1995. Musel bych připomenout, nebyl jsem tady v té době, ale jako praktický advokát jsem zastupoval řadu obcí, které s tím měly obrovské problémy, v roce 1998 jsme dělali první rozpočtové určení daní, které znamenalo, že se narovnávaly vztahy mezi malými obcemi a těmi většími. Mělo to obrovský dopad, ale nakonec i zčásti funkční model, který byl opět v roce 2008 a 2011 výrazně narušen tehdejším ministrem financí Miroslavem Kalouskem, a mohl bych na číslech dokázat, co to tenkrát znamenalo pro města a obce.

To, co je výpadek té pandemie a výpadek pro příjmy, mi dovolte hodnotit zcela střízlivě tak, že na každou krizi nemůže doplatit jenom jeden. Pokud tady byly výzvy k tomu, abychom byli schopni být na jedné lodi a dokázat integrovat společnost, tak si musíme říct, že ten podíl nákladů na krizi musí nést jak stát, tak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci, a to se nám snad v těch zákonech, které řešily náhrady, zčásti podařilo. Ale pokud jde o ten stát, i stát má své občany a ti už nemohou být podruhé postiženi, proto musí být postiženy ty struktury státu v té struktuře tak, jak jsou. To znamená, jestli jsou na sdílených daních závislé z 8 až 9 % kraje a z 23 % obce, tak i podíl nákladů musí nést všichni dohromady, to znamená jak státní rozpočet, tak rozpočty obcí. Určitě uznáte, že obec se lépe než zaměstnanec vyrovná s tím, jestli má nebo nemá na měsíc prostředky, a obec to snáze překlene než občan, který se ocitl v nouzi. To si myslím, že v té struktuře často nebylo zmíněno.

A pokud jde o deficit, a tam se vracím k tomu, co jsem chtěl říct, 1,6 bil. se zvýší po krizi a je na nás, abychom byli schopni vlastní odpovědnou prací ekonomiku nastartovat tak, že se vrátíme k umazávání státního dluhu, který tady od roku 1992, respektive 1995, začal růst a narostl až do té výše 1,6 bil. korun. Protože přece jen od roku 2017, respektive 2018, se nám ho dařilo zastavit. A já jsem na to hrdý, protože ne každý stát to mohl takhle říct a ten náš výsledek jistě nebude tak pozitivní, jako byl na konci roku 2019, ale na druhou stranu by to mělo vést k tomu, že pokud se nám to podařilo jednou, může se nám to podařit i podruhé a po nastartování ekonomiky najít odvahu k těm krokům, které budou znamenat v rámci globalizace a v rámci tedy i globální hrozby najít dostatek odvahy k tomu, abychom to řešili lokálním způsobem a nastartovali jak lokální výrobu cestou k soběstačnosti potravin, které tady jsme schopni v mírném pásmu vyrobit, jistě nebudeme vyrábět to, co sem nepatří, ale tak, abychom byli schopni vyrábět způsobem, který nás bude méně ohrožovat v případě další pandemie.

Já pro ty důvody, které jsem uvedl na začátku, jsem přesvědčen, že program schůze tak, jak je navržen, nevyjadřuje tu potřebu, kterou by měla Poslanecká sněmovna řešit už dnes, kromě snad toho bodu č. 1 a ten můžeme vyřešit i v rámci řádné schůze. Děkuji vám.