Ke konci srpna, když noviny byly zaplněny nudnými komentáři, které jen opakovaly stará klišé, mě skutečně zaujal jeho komentář s názvem: O jednom zapomenutém dědictví roku 1968. V něm k mému překvapení právě Jiří Pehe zvedá v rámci připomínky tzv. Pražského jara polemiku k tématu o smyslu tehdejšího dění a věcný spor, jenž měl Milan Kundera a Václav Havel. Kundera už tehdy viděl „socialismus s lidskou tváří“ jako alternativu vůči tzv.„normalitě“ západní liberální demokracie. Nešlo jen o pojem následně ze všech stran diskreditovaný, protože nebezpečný. Nebezpečný právě proto, že nejen překonával přežitky, ale nutil přemýšlet, pracovat a naplňovat dialektický úkol ponechávat z vývoje jen to, co zůstává a co má být pozitivní. O takový druh socialismu neustále usiluje a bojuje většina komunistických a radikálně levicových stran. O lidi jde především. Bez lidí se politika dělat nedá. Kundera chápal takový druh socialismu jako možnost vybudovat „svobodu, jakou svět ještě neviděl“. V té době byl tak dle mého názoru velmi nadčasový nebo jen jeho názor byl ve své době z hlediska opožďování lidského vědomí za bytím spíše předčasný. Jak se totiž v dnešní době ukazuje, světu chybí právě nyní ona lidská (chcete-li humanitární) stránka. Globalizace a nelidské nástroje kapitalismu zastínily vše lidské, co dělalo a vlastně mělo by dělat moderní svět světem. Byl to právě Kundera, který tehdy řekl, že není možné překonat kapitalismus pouhým návratem k jeho starým trikům. Což je nepochybně pravdivé. Toto Havel tehdy nechápal a nakonec ani později nepochopil, žel. Václav Havel naopak tvrdil, že jediným smysluplným cílem je obnovit v Československu liberální demokracii se všemi jejími chybami. Po listopadu 1989 nám pak pan exprezident také ukázal, že ani nic jiného než jen pouhou restauraci kapitalismu, plnou nespravedlnosti včetně podivných restitucí a ještě podivnějších privatizací neplánuje. Aby se poté zlobil, že máme kapitalismus mafiánský, který má vedle starých a překonaných rozporů ještě spory nové, o řád vyšší, násobené globalizací. Přitom to byl on, kdo ho tady zaváděl, děj se co děj. Zisk je v kapitalismu vždy až na prvním místě. Smutné je, kde končí lidskost. Skutečně objektivně existují lidé a je jich mnoho, kteří nejsou a nebudou schopni (ať už z jakýchkoliv důvodů) vystrčit ostré lokty a tvrdě se prodírat davem ve světě konzumu. Ne každý může být vítězem, ne každý má životní priority ve smyslu touhy po zisku. Žel, za 26 let je naše společnost však jen o financích. Ona pravda a láska a vůbec lidství jsou pryč, jako by se vytratily… Proč? Odpovězme si každý sám! A stejně budou mezi námi tací, kteří budou volat: "Hlavně, že máme kapitalismus". Tak já raději v těch všech návratech se vrátím raději ke Kunderovi.
JUDr. Vojtěch Filip, místopředseda Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR a předseda ÚV KSČM