Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené dámy, vážení pánové, dovolte mi, abych se přihlásil ke svým pozměňovacím návrhům. První je v systému zaveden pod číslem 1519 a přihlašuji se i ke svému druhému pozměňovacímu návrhu zavedenému v systému pod číslem 1521. Následně pozměňovací návrhy představím.

První pozměňovací návrh zavedený v systému pod číslem 1519, a to ve znění: Vládní návrh zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2018 se mění takto:

1. Výdaje kapitoly 309 - Kancelář veřejného ochránce práv se snižují o částku 10 mil.

2. (Výdaje) kapitoly 333 - Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy se navyšují, a to ve specifickém ukazateli "Všeobecná sportovní činnost" v položce "Všeobecná sportovní činnost - dotace (vč. programového financování)" na program 133 530 - Podprogram mobility o částku 10 mil. Kč.

K odůvodnění. V návrhu rozpočtu Kanceláře veřejného ochránce práv na rok 2019 je navrhováno opětovné zvýšení zaměstnanců o sedm míst, které návrh rozpočtu zdůvodňuje novou působností ombudsmana. Chtěl bych jen říct, že už v minulém roce jsme schvalovali navýšení o 16 nových zaměstnanců, které kromě programového financování z EU bylo taktéž zdůvodňováno nárůstem nových povinností ombudsmana. V současnosti má Kancelář veřejného ochránce práv 155 zaměstnanců a ještě několik dalších externích spolupracovníků s výdaji za 7 mil. Kč. Kmenových zaměstnanců je tolik, že jim musíme přistavovat další prostory, s čímž tento návrh počítá, a to ve výši oněch 10 mil. Kč. S tímto přístupem nepochybuji o tom, že i další rok nám na stůl přistane další návrh na zvýšení počtu zaměstnanců, další návrh na zvýšení výdajů pro externisty a možná další návrh na novou přístavbu nových kanceláří.

Myslím, že bychom se opravdu měli zamyslet, zda chceme z veřejného ochránce práv dělat takový robustní a masivní úřad čítající pomalu dvě stoky zaměstnanců. Vždyť tolik zaměstnanců mají ty nejmenší krajské úřady a tímto tempem nám tady pomalu vzniká druhé Ministerstvo spravedlnosti. Za další rok totiž přijde požadavek na dalších deset míst, a to už by si zasloužilo v podstatě svého náměstka, který bude řídit jenom ten úřad sám pro sebe. Pak druhého náměstka samozřejmě s dalším platem, služebním autem a já nevím, jakými dalšími výhodami. Tento nárůst státního aparátu a úředníků je prostě šílený a z tohoto důvodu jsem podal k této věci pozměňovací návrh.

Můj druhý pozměňovací návrh je v systému zaveden pod číslem 1521, a to ve znění:

Vládní návrh zákona o státním rozpočtu České republiky na rok 2018 se mění takto:

Výdaje kapitoly 304 - Úřad vlády České republiky se snižují, a to v § 614 500 - Výdaje na dotační program "Podpora veřejně prospěšných aktivit nestátních neziskových organizací v oblasti rovnosti žen a mužů" o částku 7 mil.

Výdaje kapitoly 313 - Ministerstvo práce a sociálních věcí, a to ve specifickém ukazateli "Dávky osobám se zdravotním postižením" se navyšují o částku 7 mil. Kč na příspěvek na zvláštní pomůcku.

Podobný pozměňovací návrh jsem podával již v loňském návrhu rozpočtu s tím rozdílem, že ušetřené prostředky by šly do sportu. Vzal jsem si však k srdci argumenty mých rozhořčených kolegyň, které byly pobouřeny, že chci tyto peníze vynaložit do sportu, který na rozdíl od genderových aktivit považuji svým přínosem a dopadem za mnohem efektivnější a mnohem lépe vynaložené. Nicméně ke kroku přesunout tyto peníze na potřeby zdravotně postižených mě spíše než pobouření zastánců agresivního feminismu z řad neziskových organizací přiměl e-mail jedné dámy ze severní Moravy, která již několik let bojuje s tím, že jí stát nechce přispět na nové invalidní berle. Do sportu proto přidávám peníze v rámci svého jiného pozměňovacího návrhu a 7 mil., za které se tisknou brožury a vydávají letáky, navrhuji přesunout právě na výdaje pro nákup kompenzačních pomůcek lidem se zdravotním postižením. Stále však říkám, a to platí, že aktivity v oblasti rovných příležitostí žen a mužů podporované dotačním titulem Úřadu vlády rozhodně nejsou nutnými výdaji státu.

Vzhledem také ke kvalitě projektů z minulých období lze pochybovat o společenské prospěšnosti, přínosu i jejich validitě. Je potřeba zcela otevřeně říct, že v současnosti je dotační program pro rovné příležitosti žen a mužů zneužíván pro ideologické a politické zázemí organizací nebo obnovu jejich materiálně technické základny, a to opakovaně. Tyto dotace jsou poskytovány neziskovým organizacím s velmi úzkými vazbami na krajní nebo extrémní levici, zastávají ideologii kulturního marxismu a velmi často spolupracují s organizacemi sledovanými Bezpečnostní informační službou a výrazným způsobem tak přispívají ke ztrátě důvěry společnosti v práci neziskových organizací.
Položka státního rozpočtu České republiky ve specifickém ukazateli dávky osobám se zdravotním postižením, které jsou používány pro příspěvky na kompenzační pomůcky svou alokací, naopak dostatečně nereflektuje nárůst nákladovosti systému sociálních služeb, zejména s ohledem na tržní ceny kompenzačních pomůcek a navýšená částka bude použita na příspěvky na zvláštní pomůcky. Omezení výdajů, které by jinak byly použity pro aktivity v oblasti rovných příležitostí, povede alespoň k částečnému a minimálnímu narovnání podfinancovaného stavu péče o zdravotně postižené občany.

Dovolte mi však ještě ve velké krátkosti zhodnotit onen dotační genderový titul a přednést vám argumenty, proč jsou tyto aktivity vynakládány zcela bezúčelově. V loňském roce na můj pozměňovací návrh padala řada kritiky, že problematika se netýká jenom rovných příležitostí, ale často ochrany lidí ve velmi nepříjemné situaci. Například žen, které si prošly domácím násilím nebo které byly znásilněny. Není to pravda. V roce 2017 bylo dotačním programem podpořeno 15 z celkem 28 přijatých žádostí o dotaci. V roce 2018 to pak bylo 13 z celkem 18 přijatých žádostí a ani jeden, ani jeden z těchto projektů se nevěnoval domácímu násilí páchanému na ženách nebo o jejich následnou péči. Naopak projekty zaměřené proti domácímu násilí podpořeny nebyly. Průměrná výše dotace činila 465 000 korun na jeden projekt a velice zajímavá informace o sídle jednotlivých podpořených organizací. Pouze jeden příjemce sídlí v Brně, zbývající mají sídlo své organizace uvedenou Prahu.

Jak je tedy vidět, problémy s rovností jsou tedy skoro výhradně záležitostí hlavního města a regionů se kromě výjimek nedotýkají takřka vůbec. Ovšem dovolte mi citovat závěrečnou zprávu vyhodnocení Úřadu vlády. Cituji: "Struktura dopadů aktivit podpořených projektů se změnila. Zatímco dříve příjemci mnohem více cílili na celou Českou republiku, tentokrát své aktivity více soustředili zejména na hlavní město Praha." Konec citace. Dále Úřad vlády uvádí, že opakovaně byly dotačním programem podpořeny dvě třetiny organizací, tedy pořád jedny a ty samé organizace. V roce 2018 je situace obdobná a celkem osm organizací bylo totožných s rokem 2016. Jsou to především organizace České ženské lobby, Fórum 50 % a Gender studies. Počínaje rokem 2015 patří tyto organizace dokonce mezi pravidelné příjemce.

Nejvíce pak projekty řešily problémy v oblasti důstojnosti a integrity žen a mužů, podobně tomu bylo i v uplynulých letech. Téměř polovina podpořených projektů se také věnovala podpoře spolupráce s partnery a odstraňování genderových stereotypů ve společnosti. Oblasti rovnosti na trhu práce a podnikání a ve vnějších vztazích nebyly v roce 2017 přímo pokryty. Ptám se vás tedy mezi řečí - kde je řešení domácího násilí?

Nicméně podívejme se trochu detailně na projekty, které z peněz daňových poplatníků podporujeme. Jako příklad dobré praxe závěrečná zpráva Úřadu vlády uvádí projekt spolku Profem s názvem Nová koncepce znásilnění ve světě Istanbulské úmluvy. Tento projekt spočívá v tom, že právníci spolku vymysleli novou podstatu trestného činu - znásilnění s principy uvedenými v Istanbulské úmluvě a pozor, to je teď důležité, také nový způsob strukturované penalizace a s tímto rezultátem vedla diskusi se soudci a státními zástupci. Projekt obecně prospěšné společnosti Gender studies pak jako příklad dobré praxe vymyslel vzdělávací kurz Práce s genderovými aspekty, s nímž měl seznamovat pracovnice dětských domovů. Tak nevím, zda se v domovech odehrává tolik domácího násilí, ale alespoň proškolíme vychovatelky o genderových aspektech, nejspíše proto, aby nikomu nemohlo být divné, že malý Pepíček si hraje s vojáčky, zatímco malá Anička si hraje s panenkami.

Úřad vlády také uvádí jako příklad dobré praxe populární soutěž o nejuvědomělejšího muže s názvem Genderman, která jako svou aktivitu kromě osvěty v tom, že muži nemají otevírat ženám dveře, zvolila vydání příručky Muži a rovnost žen a mužů v České republice, která se obrací k mužům s apelem na vztahy mužství a moci. Dobrým příkladem je dle Úřadu vlády také projekt Unie porodních asistentek, která založila facebookovou skupinu pro studentky porodní asistence, která podněcuje členky ve výměně informací. Zajímavou informací, kterou je nutné zmínit, je silné posilování partnerství s organizací Liga lidských práv. Členkou této organizace je právnička Zuzana Candigliota - já se omlouvám, nevím, jestli to jméno čtu správně - tedy advokátka, která se soudí s Českou advokátní komorou kvůli kárnému provinění, když nazvala břeclavského starostu pohlavním orgánem.

Ještě jednou se tedy ptám - kde jsou oběti domácího násilí? Ženy, kterým spolky pomáhají z osidel prostituce, kde je ta terénní práce? Je snad ve spolku La Strada, kterou tady minulý rok uváděla paní poslankyně Richterová? Ona obecně prospěšná společnost La Strada obdržela dotaci ve výši 412 000 korun. Z vyúčtování projektu vyčteme, že osobní náklady činily 303 000 korun, zbytek peněz bylo vynaloženo na provozní náklady, mezi něž patřil např. nákup síťové nabíječky k tabletu, obal na tablet, občerstvení na školení. Cože bylo výstupem projektu? Za prvé informační brožura, za druhé vícejazyčný komiksový leták, za třetí vypracování komplexní analýzy.

Je snad tedy domácí násilí řešeno spolkem Fórum 50 %? Kdepak! Hlavním cílem projektu totiž bylo zvýšení zastoupení žen v rozhodujících pozicích v České republice. Aktivity projektu se primárně zaměřovaly na oblast zastoupení žen a mužů v politice v rozhodovacích pozicích, ale dotýkaly se i jiných oblastí, např. systémového přístupu monitoringu současného stavu, osvěty, iniciace systémových změn a zvyšování kompetencí žen pro rozhodovací pozice. Mezi aktivity tak patřilo např. školení v americkém centru síťování(?), kterého se kromě paní poslankyně Richterové účastnilo celých dvacet lidí. Dále to bylo dle závěrečné zprávy projektu šíření sportů na facebooku a šíření tiskových zpráv.

Výsledkem spolupráce s Českou ženskou lobby - taky je podpořenou organizací z tohoto dotačního titulu - pak byla třeba debata v Knihovně Václava Havla s fotokoutkem. Mezi významné publikační aktivity pak patřilo publikování na blogu paní Jany Smiggels Kafkové. Jako velice úspěšnou práci projekt považuje zisk 226 lajků na facebooku a překročení plánu počtu příspěvků na facebooku, protože zatímco si projekt naplánoval 200 příspěvků, dokázal jich udělat dokonce 269. Ne, vážení kolegové, to nejsou domněnky, to jsou citace ze závěrečných zpráv.

Pokračujme dále. V nákladech na projekt máme položku pronájem kanceláří za 72 000 korun a mzdy ve výši 315 000 korun. A tady vás žádám, najděte si rozhovory na toto téma z loňského roku, kdy jsem byl napadán, že v rámci projektů se peníze zcela určitě nepoužívají na pronájmy kanceláří, tím spíše ne na nájmy kanceláří v centru Prahy, jako má spolek Gender studies. V oněch provozních nákladech je však také zahrnut mimo jiné nákup komody, kontejneru pod stůl a jiných užitečných věcí v celkové výši 106 992,99 korun. Abych byl objektivní, dodávám, že nákup komody Soft plus a kontejneru pod stůl Optima Úřad vlády neuznal a tak ušetřil 5 683 korun. Mezi hlavní výstupy projektu pak patřilo šíření elektronického letáku, rozesílání tiskové zprávy a debatu(?). Znovu se ptám, kde je to domácí násilí. Je to snad v komodách a v pronájmu kanceláří?

Zapsaný Spolek pro dialog, který uspořádal čtyři work shopy pro třicet lidí, pak vykázal rovněž jednoduché náklady - 154 000 na platy, 2800 na nákup tiskárny a zhruba 6000 na nákup tunerů a občerstvení.
Zajímalo by mě, o čem tady tyto workshopy byly. Tak tedy pro představu jeden ze zřizovacích (?) letáčků zněl. Rozhněvané ženy vás srdečně zvou na nenásilnou komunikaci, která vám umožní prožívání všech práv mužů, ženám i dětem. V provozních nákladech však nezahálel ani projekt České ženské lobby za 140 tis. korun vynaložené jen na provoz spolku, tedy na kancelářské potřeby, občerstvení při výkonných výborech a valných hromadách, elektřinu a plyn, údržbu kanceláře, cestovné a ostatní osobní náklady ve výši 50 tis. korun.

Pomíjím cíleně okolnost, že tomuto spolku, ve kterém je také členka a dokonce jedna ze statutárních zástupkyň spolku Eliška Kodyšová, která zároveň působí jako místopředsedkyně Rady vlády pro rovnost žen a mužů. Stejným případem je ředitelka Genders Studies Helena Skálová, jejíž projekt obdržel 691 736 korun a drtivá většina peněz byla vynaložena na mzdy a diskusní setkání v knihovně Genders studies. Loňským velmi oblíbeným argumentem bylo tvrzení, pokud už za tu práci něco bereme, tak to děláme skoro zadarmo, za mrzké odměny prudce padající pod průměrnou mzdu. Slova paní ředitelky Skálové. Proto se podívejme např. na projekt Cats cu Cats a jejich projekt stručná historie žen v umění. Jde na dohodu o provedení práce. Pracoval jeden zaměstnanec za 250 korun na hodinu a přišel si na krásných 63 tis. korun. To je skutečně velmi podprůměrná mzda. Pro pořádek také uvádím, že právě v tomto projektu našla i kontrola úřadu středně závažné závady ve vyúčtování. Že to nic neznamená, je to jenom jeden projekt.

Kdepak. Podíváme-li se totiž na další projekt s názvem Čas na paritní demokracii obecně prospěšné společnosti Fórum 50 %, zjistíme, že zdejší PR manažerce pracující na třetinový úvazek, byla uznána mzda 30 tis. korun měsíčně. Abych byl korektní, úřad vlády této podprůměrně ohodnocené dámě vyplatil z peněz daňových poplatníků pouze 45 tis. korun. A za co vlastně. A teď poprosím o pozornost dámy poslankyně za akci Růže pro poslankyně, která měla rozdávat růže nově zvoleným poslankyním na prvním jednání této Sněmovny. Já když jsem si provedl takový malý průzkum u deseti poslankyň, a představte si, že šest z deseti dam tu růži nedostaly. Možná, že jsem se ptal špatně nebo špatných paní poslankyň. Spolek Nesehnutí a jeho projekt vzdělávání proti genderovým stereotypům, jehož hlavním cílem bylo zvýšení citlivosti k genderovým otázkám ve školství u různých aktérů vzdělávacího systému se zvláštním zřetelem k aktérům, se kterými se pracuje málo či vůbec, např. se jedná o skauty a skautky. Nevím sice, co to má přesně znamenat, ale ptám se tedy znovu. Kde je řešeno ono domácí násilí?

Zdaleka nejvíce mě však zaujal projekt Zapojení žen do snižování dopadů klimatické změny od Ekumenické akademie. Ona Ekumenická akademie má totiž bohaté vazby na krajní levici. V týmu Ekumenické akademie tak např. působí Jan Májíček, který se do známosti širší veřejnosti zapsal jako mluvčí iniciativy Ne základnám a sympatizant teroristickému hnutí Hizballáh.

Ekumenická akademie rovněž dlouhodobě spolupracuje s německou postkomunistickou nadací Rosy Luxemburg, která je propojena s krajní levicovou stranou Die Linke, a která má v Česku vazby na uskupení socialistický kruh, krajně levicovou ekonomku Ilonu Švihlíkovou nebo konspiračního teoretika Daniela Solise. Ekumenická akademie se ve svém projektu slibovala zaměřit na problémy jako feminizace chudoby a podporu fer traidových výrobků. Za tímto účelem zaplatila k pořízení tematické výstavy a na nejrůznějších místech Česka, třeba ve Štětí nabízela fertraidové dobroty, a to je prosím citace ze závěrečné zprávy. Fertraidové dobroty.

Dále pak např. Ekumenická akademie promítala studentům Střední školy obchodu, služeb a řemesel a žákům Základní školy Husova v Táboře film Velká banánová loupež. Lobbovala u zástupců samospráv a na konferencích nahlížela na téma udržitelného rozvoje z genderové perspektivy. Sama Ekumenická akademie přitom přiznala, že při realizaci projektu se potýkala s problémy. Oproti původně předpokládané částce 821 541 korun tak vyšel na pouhých 703 077 korun. Daňový poplatník přitom nezaplatil jenom zmíněnou výstavu, ale prakticky po celý rok financoval aktivisty, chody i kanceláře i nejrůznější vybavení.

Na platy včetně zákonných odvodů a dohod o provedení práce zamířilo 161 746 korun. Dalších deset tisíc získali aktivisté na cestovném a za 21 352 korun jim daňový poplatník koupil notebook, reprobedny, kancelářské křeslo a telefon. Konečně na chod kanceláře padlo 80 760 korun, a to včetně energií a účtů za telefon. V žádosti Ekumenické akademie také činilo financování 31 455 korun z ostatních zdrojů. Jenže. Na sponzorských darech dokázala Ekumenická akademie získat celých 213 korun. 213, ne 231 tisíc. 213 korun.

99, 97 % vynaložených prostředků tak putovalo z kapes daňových poplatníků. Z vlastních zdrojů tak bylo hrazeno pouze jen 0,3 promile vynaložených prostředků. Dámy a pánové, závěrem chci říct, abychom si přestali hrát na pohádky o obětavých neziskovkách, které si pod rouškou agresivního feminismu berou za své rukojmí ženy, které prodělaly domácí násilí. Samotné neziskové organizace se v posledních letech potýkají s obrovskou ztrátou důvěry veřejnosti. Podle posledního šetření Centra pro výzkum veřejného mínění jim nedůvěřuje 51 % respondentů. Neziskový sektor obrovským způsobem doplácí na to, že z veřejných prostředků stát podporuje právě dotační tituly jako jsou genderové aktivismy. Přestaňme za veřejné peníze tisknout letáčky, brožury a komiksy. Přestaňme dotovat aktivistům kancelářské židle a komody a dejme tyto peníze zdravotně postiženým občanům na kompenzační pomůcky. Já vám děkuji za pozornost a věřím v podporu mých pozměňovacích návrhů. (Potlesk v sále.)