Kdyby člověk v naší zemi nežil a jen z nějakého hodně vzdáleného místa četl podobné články, musel by dojít k neochvějnému závěru, že Česká Republika je velmi idylickým místem pro život. Všichni se máme báječně, přání občanů jsou politiky plněna do posledního puntíku, zkrátka takový ráj na zemi. Člověk, který nežije na vzdáleném místě, ale vidí něco docela jiného. Pokud tedy vidět chce. Mnohým nic jiného ani nezbývá, protože jsou to problémy jejich všedních dnů, ale žije mezi námi mnoho lidí „trpící“ absencí svědomí. Právě tito se pak plácají po ramenech jak se jim to před čtvrt stoletím povedlo.
Na úvod chci předeslat, že nejsem stoupencem minulého režimu a v jeho návrat rozhodně nostalgicky nedoufám. Minulý režim měl řadu demokratických deficitů a mě jakožto komunistovi věřícímu v rovnost všech lidí se žádný režim s demokratickým deficitem zamlouvat nemůže ať má nálepku jakou chce. Stejně hloupé jako idealizovat si minulý režim, přehlížet perzekuované, pomíjet politické procesy včetně těch, které skončily na popravišti, je ignorovat oběti režimu stávajícího. Ve skutečně demokratickém státě si přece společnost nemůže nevšímat milionu lidí žijících na hranici chudoby, nemůže opomíjet fakt, že mnoho z nich skončí bez střechy nad hlavou a v zimním období prožívá každodenně strach o život. Tohle jsou oběti kapitalismu a jejich životy nejsou o nic méně cenné než obětí minulého režimu.
Komunistická strana Čech a Moravy vydala v nedávných dnech prohlášení, že 17.listopad 1989 byl promarněnou šancí. S tímto konstatováním, nelze než souhlasit – však jsem před 6ti lety použil ve své úvaze „Kam se poděl Samet?“ termín velmi podobný. KSČM tím také všem komunistobijcům znovu ukázala, že je moderní demokratickou stranou, která nevolá po návratu minulého režimu, ale chtěla by se vrátit k ideálům Sametové revoluce. To, co požadovali lidé cinkající klíči je totiž stále aktuální, stále nenaplněno a pokud není člověk zalepeným antikomunistou najde mnohé tyto ideály právě v programu KSČM. Nevěříte? Tak si ty nejdůležitější zopakujme. Nikdo přece nevolal po kapitalismu, dobové průzkumy veřejného mínění vypovídají, že lidé se dožadovali spíše oprášení myšlenek Pražského jara, tedy socialismu s lidskou tváří. Vzpomínáte třeba na slib, že už nikdy nevstoupíme do žádného vojenského paktu? Nebo ten jednoznačně levicový ideál toho, že bude pro všechny bez rozdílu stejná zdravotní péče? Ten vzal také za své zavedením regulačních poplatků a změnou úhradové vyhlášky dnes již negarantující bezplatný lék pro každou indikační skupinu. Možná ještě známější je slib Václava Havla, že nebude žádná nezaměstnanost (to jen komunisté s ní budou strašit). Realita je bohužel jiná a má ještě další rovinu. Havlovo tvrzení, že nebude nezaměstnanost totiž nebylo jen pouhou chybou v úsudku. V pořadů České televize věnovanému jednomu z minulých výročí 17. listopadu se Václav Havel sám přiznal, že se bál říct pravdu s kapitalismem, aby lidé neucukli. Ano, náš „báječný demokratický“ režim je založen na vědomé lži! Můžeme se ještě vůbec divit jak to dopadlo? V čem je lepší režim, který se dostal k moci podvodem všech těch, kteří před 25 lety přišli bojovat za svobodu a demokracii?
Úvaha o tom zda bylo lépe před rokem 1989 nebo dnes, je úvahou kanárka, který přemýšlí zda zůstat ve zlaté kleci plné ptačího zobu, nebo vylétnout ven, kde už na něj mlsně kouká kocour. Před 25. lety jsme měli jistou práci, dostupné bydlení…, ale zoufale chyběla politická práva. Ty jsme po sametu získali, ale zoufale chybí sociální jistoty… Jenže ke skutečné demokracii je zapotřebí obojí. Vždyť ani kanárek, který zvolí svobodu mimo klec si ji neužije, pokud se stane kočičí večeří. Ani člověk v kapitalismu není svobodný pokud na to nemá dostatek finančních prostředků a ty většina občanů opravdu nemá. I kdyby je neměl jen jeden jediný člověk, nebylo by pro mě morálně přijatelné obětovat ho! Dnes nám nehrozí vězení za naše názory, ale hrozí nám úřad práce, můžeme říkat i psát co chceme, ale rozhodování vládnoucích garnitur často nekoresponduje s názorem občanů. Jen pro příklad: většina obyvatel, byla a je proti vydávání majetku církvím – lidově, leč neprávně zvaného „Církevní restituce“. Co je to za vládu lidu, když je většinový názor občanů naprosto ignorován?
Včera jsem v jednom televizním pořadu znamenal otázku zda by lidé přišli cinkat klíči, kdyby věděli jak se budou věci vyvíjet? Za sebe si myslím, že by přišli, protože minulý režim měl daleko k demokratické společnosti. Vycinkali by, ale nejen papaláše doby minulé, ale nejspíš i ty, kteří se papaláši na základě svých lží teprve stali. Minulý režim upíral mnohá práva, jiná než upírá kapitalismus, ale ke skutečně demokratické společnosti mají stejně daleko. V závěru chci vzpomenout člověka, kterého si já spojuji víc než kohokoliv jiného s ideály Sametové revoluce. Člověka, který se narozdíl od „sametových vůdců“ těmto ideálům nikdy nezpronevěřil, nelhal kvůli prospěchu a touze po moci. Tím člověkem je pro mě Karel Kryl a právě jeho písní „Demokracie“ si zítra připomenu „Den boje za svobodu a demokracii“. I když Karel Kryl opustil tento svět jen málo let po Sametové revoluci, ve zmíněné písni zachytil a předpověděl snad vše co se událo. Budiž nám to mementem, neboť na oživení ideálů 17.listopadu 1989 snad ještě není pozdě
Na úplný konec dovolte ještě jednu omluvu. Musím se omluvit odkazu 17.listopadu 1939. Často se na něj ve světle událostí proběhlých před čtvrt stoletím, zapomíná. I já jsem článek věnoval právě tomu novějšímu listopadu, ale ne proto, že bych zapomněl. Jen pořád doufám, že na listopad 1939 se většina lidí dívá stejně. Děsí mě však a je mi smutno, protože nejsme poslední dobou přesvědčen o drtivosti té většiny. Na zavření českých vysokých škol nacisty se nesmí zapomínat, ani na studenty, kteří skončili v koncentračních táborech a na popravištích. Nesmí se zapomínat na celé to zlo, které rozpoutal Adolf Hitler, zlo které násobně předčí bezpráví před i po roce 1989, jemuž jsem možná právem, možná neprávem věnoval většinu příspěvku. Zvlášť v době, kdy stoupence extrémní pravice může tak blízko nás - v evropské zemi, vynést k moci jeden „mejdan“ je třeba se nad tím zamyslet a to nejen v Den boje za svobodu a demokracii.
