O to více mě zarazilo, že tato iniciativa byla záhy – 14. května – smetena ze stolu prostějovským úřadem práce s odůvodněním, že krach OP Prostějov není důsledkem hospodářské krize, ale chyb ve vedení podniku. Postup pana ředitele musím důrazně odmítnout ze dvou důvodu.
Zaprvé, situace OP Prostějov zdaleka nebyla a není tak
černobílá, jak ji úřad práce vykresluje.
Chyby vedení
podniku byly nepochybně jednou, ale nikoli jedinou příčinou
propouštění. Tou další byla zejména levná asijská konkurence,
kterou jako jednu z příčin vážných ekonomických potíží OP
Prostějov ostatně zmiňuje i předseda Asociace textilního a
oděvního průmyslu v ČR Jiří Kohoutek v rozhovoru pro
zpravodajský server idnes.cz 4. května tohoto roku. Vždyť právě
oděvní a textilní průmysl je v očích Evropské komise, která o
dotacích z EGF rozhoduje, jedním z nejzranitelnějších sektorů
průmyslu v globalizované ekonomice, nejvíce vystaveným jejím
tlakům. Vzhledem k tomu, že Evropská komise jeho uvadání
dlouhodobě úzce spojuje s drtivým náporem levné asijské
konkurence, měla by právě žádost o dotaci pro textilní a oděvní
podnik nezanedbatelnou šanci na úspěch. Nemohu přijmout ani
argument úřadu práce, že OP masivně propouštěl již před tím,
než do Česka dorazila celosvětová krize. Rozhodující je, že k
propuštění posledních 600 zaměstnanců, o které se nyní jedná
a jimž by byla dotace především určena, došlo v posledních
několika měsících, tedy v době, kdy již ČR byla prokazatelně
zasažena hospodářskou krizí.
Zadruhé, úspěch žádostí
o dotace z EGF je do značné míry dílem formulační a
argumentační obratnosti zpracovatelů žádostí. Nepochopitelná,
až masochistická střelba do vlastních rad, kterou svým pátečním
vyjádřením předvedl úřad práce, má k takové obratnosti na
míle daleko. V tomto světle se uvedené vyjádření nerozpakuji
označit za hloupé a v konečném důsledku hrubě poškozující
české zájmy, ne-li je přímo zrazující. Jeho jednání považuji
za výraz krajní neloajality k vlastnímu státu a za fatální
oslabení vyjednávací pozice ČR v případě, že by se český
stát rozhodl žádost podat.
Spatřuji za tím úřednickou
pohodlnost a nechuť pustit se do nelehkého shromaždování
informací a dat a jejich analytického zpracování umožňující
dát propouštění do souvislosti s hospodářskou krizí.
Důsledkem je nadměrné zatížení státního rozpočtu, ke
kterému je mnohem snazší vztáhnout dlaň, což se úřad práce
ve své pohodlnosti nerozpakuje činit. Ze státního rozpočtu tak
putují prostředky na nesmyslné rekvalifikace šiček na účetní,
čímž se akorát zadělává na další nezaměstnané.
Každopádně
se v případě úřadu práce podle mého názoru nejedná o postup,
který by byl v souladu s rádným výkonem veřejné správy. Proto
jsem se ve výše uvedeném duchu dotázal ministra práce a
sociálních věcí Petra Šimerky, zda s ním úřad práce svůj
postup a svá vyjádření konzultoval a jak se k němu on jako
nejvyšší nadřízený osobně staví. Vzhledem k tomu, že
navzdory ukázkovému gólu do vlastní branky v podání úřadu
práce šance na získání dotace stále existuje, požádal jsem
pana ministra, aby se veškerou vahou své autority zasadil o
předložení žádosti o dotaci z EGF. V dotačních programech EU
totiž možná více než kdekoli jinde platí, že kdo nic nezkusí,
sice nic nezkazí, ale také nic nezíská.
Jan
Březina, europoslanec KDU-ČSL.
