Přes svoji nepopiratelnou ekonomickou a politickou váhu bohužel totiž Evropská unie svým přešlapáváním na místě a celkovou bezradností Lukašenkovi a jeho snahám o upevnění vlastní pozice značně nahrává.
Vzpomeňme tak například situaci před několika lety, kdy běloruský prezident pod tlakem zhoršující se ekonomické krize v zemi a komplikovaných vztahů se svým hlavním spojencem - Ruskem - byl nucen usilovat o sblížení s EU. Pod slibem větší otevřenosti se Lukašenkovi dostalo z Bruselu příslibu ekonomické pomoci, jakož i možnosti zapojení do iniciativy Východního partnerství, která si klade za cíl stabilizovat země na východní hranici EU. Rozčarování na sebe však nenechalo dlouho čekat, když Lukašenkův režim neváhal sáhnout k násilí proti vlastním občanům demonstrujícím proti zfalšovaní prezidentských voleb před dvěma lety. Unie se nechala zvábit vidinou zásadních politických změn, a o to větší bylo následné zklamání.
Problém současné unijní politiky vůči Bělorusku tak zůstává její nejasné ukotvení v geopolitické realitě, neboť Lukašenko zatím umně vyvažuje často protichůdné zájmy svých nejdůležitějších sousedů -- Moskvy a Bruselu -- ve svůj prospěch. Zároveň zde chybí jasně definovaná představa o dlouhodobých cílech, které by měl Brusel vůči Minsku prosazovat. Uvalení ekonomických sankcí na čelní představitele režimu a hospodářské elity mají jen pramalý účinek a spíše dopadají na obyčejné obyvatele, kterým se pak EU může spíše zprotivit, než aby byla vnímána jako pozitivní alternativa vůči současnému režimu.
Unie si proto musí jasně stanovit, že jejím cílem je především usilovat o uvolnění autoritářského režimu Lukašenka. Často se však stává, že se současná debata stočí k požadavkům propuštění politických vězňů, což je sice bolestivá otázka, avšak umožňuje Lukašenkovu režimu odpoutat pozornost od diskuze o mnohem zásadnějších otázkách, jako je zlepšení svobody slova v Bělorusku. Unie též nesmí přerušit své projekty na podporu reformy státní správy, neboť právě zde se nabízí prostor pro pozitivní působení na běloruské úředníky. Unie si tak do budoucna bude moci vytvořit vhodného partnera v řadách těchto technokratů, kteří jsou na počátku své kariéry a nejsou spojeni s vrcholnými představiteli režimu.
Evropská unii a jednotlivým členským státům se v případě Bělorusku do budoucna vyplatí především trpělivost. Bude velice důležité si vytyčit dlouhodobé a hlavně realisticky dosažitelné cíle, které na první pohled nemusí slibovat překotné změny. Takový postup se může ukázat jako zásadní již v nadcházejících prezidentských volbách v Bělorusku, plánovaných na rok 2015. Nezapomeňme, že to byla právě větší otevřenost Západu vůči Sovětskému bloku v rámci Helsinského procesu na konci sedmdesátých let, co v důsledku přispělo k pádu komunistického režimu ve střední a východní Evropě.
Tento komentář vyšel ve zkrácené podobě ve včerejším vydání Lidových novin (27.9.2012).
