Mistr Jan Hus je právem považován za jednu z největších postav českých dějin. Vedle svatého Václava, svatého Vojtěcha, Karla IV, Jana Ámose Komenského či T.G. Masaryka reprezentuje tradici duchovních vůdců. Vůdců, kteří ukazují, že síla myšlenky, síla slova, váží víc, než velikost země a velikost armády.
Ale Jan Hus je i velkým mužem evropských a světových dějin. Spolu s Janem Kalvínem a Martinem Lutherem patří k inspirátorům protestantství. Spolu s Erasmem Rotterdamským či Immanuelem Kantem patří k propagátorům kritického myšlení a nadřazenosti mravních principů.
V moderní době se stává módou relativizovat a subjektivizovat pravdu. Tvrzení jako „pravda je relativní“, či „každý má svou pravdu“, případně „objektivní pravda neexistuje“ nahlodávají stavbu civilizace, která byla postavena na jednoznačných mravních hodnotách. Ale když Jan Hus kázal proti zlořádům církevních hodnostářů, rozhodně tím nechtěl popřít význam těchto univerzálních hodnot. Naopak, on věřil v nutnost neustálého hledání absolutní pravdy. A věřil, že tuto pravdu lze poznat pouze rozumem.
Takto si dnes chceme Jana Husa pamatovat. Jistě, dějepisně šlo o složitou osobnost, která žila ve složité době. Jistě, nánosy mýtů v českém prostředí do značné míry překryly historickou pravdu o něm. Ale přesto nad všechny tyto nánosy, sentimenty a resentimenty ční důležité, jasné a zásadní poselství. Oním poselstvím je úcta k pravdě.
Jde o úctu k pravdě, které se nelze nikdy vzdát. Za niž je třeba vždy bojovat. Za niž stojí za to i položit život. Toto je podle mého nejvýznamnější Husův odkaz. Odkaz, který je stále platný. Odkaz, který symbolicky parafrázuje smysl evropských dějin: pro pravdu lze žít i zemřít, ale rozhodně nelze žít ve lži.
Není jistě náhodou, že Husovo poselství pravdy silně rezonovalo u obou našich velkých prezidentů: Tomáše Garrigua Masaryka a Václava Havla. Oba věřili, že pravda nakonec vždy musí zvítězit. Oba vyznávali zásadu, že není malých národů, pouze malých myšlenek. Ostatně Jan Hus své myšlenky formuloval v době, kdy se ještě Evropa nerozpadla do národních celků a kdy převládala víra v univerzální hodnoty.
Právě na tento hodnotový univerzalismus dnes navazuje Evropská unie. Kdyby žil Jan Hus dnes, možná by stejně jako ve své době kritizoval zlořády a selhání mocných. Ale určitě by stejně jako tenkrát usiloval o nápravu těchto zlořádů a chyb jednotlivců, nikoli o zničení univerzálních institucí.
Jan Hus upřímně věřil v právo a mravní řád. Viděl kolem sebe hodně špatných věcí. Ale vyčítal je konkrétním lidem a jejich selháním. Byli to jiní, kdo se svévolně chopili jeho odkazu a jali se jeho prostřednictvím bořit společný evropský dům a začali stavět české země proti zbytku Evropy.
Stojí za to si toto vše připomínat i dnes. I dnes potřebujeme kritické myšlení. I dnes potřebujeme schopnost vidět chyby konkrétních politiků a snažit se o jejich nápravu. I dnes bohužel někteří zneužívají osobních poklesků a chyb odpovědných činitelů k ničení obecného řádu, ať na úrovni národních států, tak Evropské unie jako celku.
S tímto by Jan Hus rozhodně nesouhlasil. Pod toto by se Jan Hus rozhodně nepodepsal. Byl velkým kritickým duchem své doby. Ale nepřišel kritizovat a kázat do Betlémské kaple proto, aby řád ničil, ale naopak proto, aby ho naplnil a ochránil.
My, 600 let po Husově tragické smrti rovněž potřebujeme uchovat úctu k pravdě, ctít kritické myšlení a zároveň víru ve společný řád. Mistr Jan Hus nám ukázal cestu. Jít po ní už musíme sami. Sami musíme hledat smysl a naplnění Husových slov: „Pravda je jen to, co je dobrem všech“.
