Děkuji, já bych si dovolil zareagovat na pár argumentů, které padly v té diskuzi. Já bych jenom chtěl uvést na pravou míru ten argument, tuším, pana zpravodaje, že soudy jak na běžícím páse ruší krizová opatření vlády. To není pravda. Soudy, pokud vím, žádné krizové opatření vlády nezrušily. Zrušily opatření ministerstva zdravotnictví. To znamená, to bylo resortní opatření vydané resortem, nikoliv krizové opatření vlády vydané podle krizového zákona.
Já jsem nikdy neříkal, že krizová opatření vlády jsou geniální, že tam nejsou chyby, že jsou vynikající. Já jsem pouze protestoval proti argumentaci, tuším pana senátora Nytry, že jsou vydávána nějak pokoutně. Já jsem říkal, že jsou vydávána v souladu se zákonem, to znamená, že o nich vláda hlasuje a vycházejí ve sbírce zákonů. Samozřejmě, že nejsou ideální. Samozřejmě, že ta vláda udělala spoustu chyb, o tom žádná, chyby děláme všichni, zejména když je ta situace nějak vyhrocená. Takže to já netvrdím, že všechno to, co opustilo Strakovu akademii, bylo geniální a správné, ale byla to reakce podle našeho nejlepšího vědomí a svědomí na tu aktuální situaci. Tím já nijak ta opatření nevynáším, na to není prostor, ale můžeme se samozřejmě podívat, jak to dělají jinde, jak doznávají změn krizová opatření v jiných státech. Docela inspirativní možná by byl vývoj ve Velké Británii, kdy opravdu tam na základě velmi razantních změn v dynamice té epidemie vláda byla nucena reagovat velmi rychle. A tam opravdu druhý den neplatilo to, co včera, ale holt to k tomu asi patří. Věřte, že to není žádný úmysl, ale je to snaha vlády na tu situaci reagovat. Otevřela se tady zajímavá debata o předvídatelnosti vládních opatření. To já bych byl, samozřejmě já si velmi rád poslechnu každý názor, diskuse je základem demokracie, ale nevím, jestli je smysluplné tuto debatu vést. Já jsem z toho posledního vystoupení, nebo předposledního, pardon, pane senátore Větrovský, měl pocit, že bychom každý zákon měli posuzovat optikou, jestli je rozumný, nebo není. Jestli je předvídatelný či není. Pokud bych k tomu přistoupil takto, tak bych měl velký problém platit daně v tomto roce, protože já jsem do konce roku vůbec netušil, jaké daně budu platit. Až na poslední chvíli hlasy hnutí ANO, ODS a SPD jsem se dozvěděl, jaké daně budu platit. To je, prosím, nadsázka, ale jenom upozorňuji na to, že debata nebo snaha ty zákony posuzovat podle toho, zda jsou z mého pohledu rozumné, a pak se rozhodnu, že je budu dodržovat, mně trošku zavání potenciálními problémy do budoucna. Ale to už jsme v nějaké té spíš politické rovině. Já chápu, že jsem si to dneska přišel vybrat za celou vládu, je to součást mojí práce.
Tudíž možná už závěrem, ta snaha...
Jo, ještě dlužím jednu odpověď, to je celá ta materie odškodňování. Zaprvé ten zákon krizový už teď jisté možnosti odškodnění připouští, ale my, jako ministerstvo vnitra, zastáváme názor, že, ten tady správně interpretoval pan senátor Nytra, že ta škodní odpovědnost je velmi úzká, tudíž nemůžeme přijmout argumentaci, že bychom v tomto zákoně, v krizovém zákoně, měli řešit nějaké masivní odškodňování, protože z mého pohledu to gesčně nemůže být řešeno zákonem v gesci ministerstva vnitra, protože to by znamenalo, že za veškeré škody, které vyhlásí vláda podle krizového zákona, to plnění bude zajišťovat ministerstvo vnitra ze svého rozpočtu. Jakkoliv nejsme malinké ministerstvo, máme nějakých 80 miliard rozpočet, tak jenom když spočítám, o kolik nás žalují subjekty za tu první vlnu, tak jsme v tom asi za 7 miliard. A to fakt... Největší položkou jsou, tuším, České dráhy, skoro miliarda, tak fakt asi není možné, aby ministerstvo vnitra ze svého rozpočtu odškodňovalo České dráhy za to, že nemohou jezdit.
Naší ambicí nebylo jaksi vyslat signál, že odškodňovat nebudeme, ale náš resort není připraven ani schopen, ani mu to gesčně nepřísluší, připravit nějakou univerzální odškodňovací novelu, která by stanovila způsob a hlavně mechanismus vyplácení toho odškodného, protože z resortu ministerstva vnitra to z mého pohledu možné není.
Celá ta snaha, kterou tady předvádím, byla vedena opravdu tím, abychom srovnali ty podmínky. To znamená, když máme tady vydané opatření podle dvou zákonů, tak porušování jednoho trestat můžeme, porušování druhého trestat nemůžeme, tak jsme to chtěli narovnat. Chtěli jsme dát policii adekvátní pravomoci v tomto směru a chtěli jsme i mít tu správnou odpověď pro naše občany, když se ptají, kde ta policie je, co dělá a proč to netrestá.
Někdo tady hovořil o tom, že je to strašně všechno složité a že chudák podnikatel, aby nedostal 3 miliony pokuty, tak že by si musel vyčlenit člověka na to, aby to všechno studoval. No, nemusel. Ono by možná stačilo, kdyby ten podnikatel věděl, že má zavřít v devět nebo v osm, podle toho, jakou máme krizi. Kdyby provokativně každý den tu svoji restauraci neotevíral a nevysmíval se té policii do obličeje. Ale chápu, že to je možná slabý argument na to všechno, co tady padlo. Já zastávám názor, že pokud ten stát má mít nějakou autoritu a má si ji udržet, musí mít taky adekvátní prostředky, jak si tu autoritu vynutit. My samozřejmě můžeme před těmi lidmi klečet, můžeme je prosit, můžeme uplatňovat postoj, který někdo navrhoval, postupem času získávat znovu ztracenou důvěru, ale ona ta čísla jsou dost neúprosná a toho času moc není. Těch lidí, kteří přibývají v nemocnicích, tak ta čísla rostou. Bohužel rostou i čísla zesnulých. Pokud má mít reakce toho státu nějaký smysl, musí přijít teď. Pak v létě si můžeme svolat vyšetřovací komisi, můžeme říci, kdo za to může za všechno, můžeme si i říci, jak nově napsat ty krizové zákony, ale konat potřebujeme teď.
