S tímto dle mého názoru zjednodušeným viděním paní autorky však nelze než nesouhlasit. Navíc si při čtení jejího článku nelze nepovšimnout, že její tvrdá kritika se opírá převážně o jednu konkrétní událost a několik málo subjektivně podbarvených tvrzení. Je až příliš jednoduché podlehnout emocím, například po zhlédnutí dokumentárního filmu o vystěhování několika rodin v hlavnímměstě Baku.
V žádném případě se zde nesnažím tvrdit, že celková politická situace v Ázerbájdžánu je optimální.
Na druhou stranu i my sami na takzvaném vyspělém Západě jsme čas od
času konfrontováni s přetrvávajícím rozporem mezi našimi ideály a
realitou všedního dne. Navíc nelze opomenout to, v jak složité vývojové
etapě se tato země na březích Kaspického moře nachází.
Od rozpadu Sovětského svazu se musel Ázerbájdžán potýkat s celou řadou palčivých vnitřních problémů, které jsou navíc soustavně zatížené jeho nezáviděníhodnou geopolitickou polohou v neklidném regionu jižního Kavkazu.
Ovšem i přes tuto obtížnou startovní pozici lze v krátké historii nezávislého Ázerbájdžánu vypozorovat celou řadu pozitivních trendů. Od počátku 90. let se ázerbájdžánská ekonomika těší téměř nepřetržitému strmému růstu, jenž těžil i z řady obecně kladně hodnocených a přijímaných reforem současné vlády. Hospodářský růst se samozřejmě promítl nejen do příjmů místních elit, ale i do růstu životní úrovně většiny Ázerbájdžánců, a to v podobě nových pracovních míst a příležitostí. Ani situaci v oblasti politických práv a občanských svobod nelze vnímat zcela negativně. Mezinárodní pozorovatelé, i když nešetří kritikou na adresu vlády, zároveň poukazují na určitý posun k lepšímu, který demonstrovaly například minulé prezidentské volby v zemi. Zároveň Baku zůstává naším klíčovým spojencem v oblasti energetické bezpečnosti.
Měli bychom tedy ve světle těchto skutečností zahánět současného prezidenta Ilhama Alijeva a jeho vládu do mezinárodní izolace, a otevírat tak dveře jiným hráčům, kteří netrpělivě čekají na možnost zaplnit případné geopolitické vakuum po odchodu Západu? Jak pak budeme schopni ovlivňovat budoucí směřování této strategicky významné země? Izolace a přehnaná kritika mají jen pramalou šanci na úspěch. Samozřejmě že nelze rezignovat na prosazování lidských práv a demokracie, ale je potřeba tato témata diskutovat v rámci širšího dialogu s ázerbájdžánskými představiteli. Je třeba mít na paměti, že umírněnější diplomacie spíše přinese výsledky v našich vztazích s Ázerbájdžánem.
Netvrdím, že celková politická situace v Ázerbájdžánu je optimální. Na druhou stranu i my sami na takzvaném vyspělém Západě jsme čas od času konfrontováni s přetrvávajícím rozporem mezi našimi ideály a realitou všedního dne.
