Já jen doufám, že místní to bahno hned nabrali do kbelíků a nanosili jej do kanceláří té zemědělské společnosti, která “hospodaří“ nad Spáleným Poříčím. To je totiž asi jediné, co by ty zemědělce přimělo si uvědomit, že kukuřice (plodina s extrémně nízkou schopností zadržet vodu) na svažité pole prostě nepatří. A pokud ji tam jakýsi IQ-negativní tvor přeci jen vyseje, tak nutně prostě musí počítat se škodami.
A těmi škodami zdaleka nemyslím jen bleskové povodně a nánosy bahna. Jde o něco daleko horšího. To bahno, kterým jsem proplouval autem, totiž byla ještě nedávno orná půda, která se vytváří rychlostí milimetru za desítky let a která nás všechny živí. Jedna průtrž přitom sebere z kukuřičného pole klidně centimetr té nejkvalitnější půdní složky (jílové a organické částice) a nechá tam jen neúrodnou kamenitou vrstvu, která má o dost nižší výnosy. To ale velké zemědělské firmy netrápí, ta půda totiž zpravidla není jejich (je jen pronajatá), takže k ní – na rozdíl od našich předků – nemají žádný citový vztah. A až ji zplundrují, tak ji prostě vrátí majitelům a jako kobylky se přesunou jinam.
Lidé často nadávají na komunisty (a oprávněně), že rozorali meze, vytvořili velké lány a tím zdevastovali českou krajinu. Ale ruku na srdce – změnilo se po Vítězném listopadu něco? Až na pár nadšenců, kteří se pustili do ekologického zemědělství (což se týká zanedbatelného podílu orné půdy v ČR), se situace nikterak nezlepšila. Velké lány zůstaly, vodoteče stále mají podobu zahloubených rovných kanálů a rozptýlené zeleně v krajině nepřibývá, ba často naopak.
A co hůř – na polích přibylo energetických plodin, zejména kukuřice a řepky, jejichž pěstování škodí krajině (kukuřice eroduje půdu, toxické pesticidy používané na řepku zase pronikají do podzemní vody). Z těchto plodin navíc nemáme žádný potravinářský užitek, neboť většina řepky jde na “biopaliva“ a kukuřice zase na silážní plyn a následnou výrobu tepla a elektřiny. Že tyto “zelené“ zdroje nejsou ani zbla ekologické, to už ty, kdo je prosadili, netrápí – hlavně že jsme v Evropě “in“ a že se na tom někdo může napakovat. Až mě napadá příměr – podobně jako jsme rozorali meze podle vzoru Sovětského sajuzu, dnes jsme si zničili vodu a půdu řepkou a kukuřicí podle vzoru Eurosajuzu…
A to ani nepočítám rozsáhlé plochy zbytečných skladových areálů, které se stále více zakusují do krajiny jen proto, že jsme pro Západ jen levnou montovnou. Z hektaru takové plochy odteče při silné bouřce klidně 500 kubíků vody, která, namísto aby zavlažila rostliny a podzemní vodu, “zavlaží“ sklepy a přízemí obytných domů v povodí pod skladem. A ti politici a develotři, kdo to zavinili, se poškozeným jen vysmějí a řeknou, že za to přeci může to globální oteplování a ne oni.
Klimatické změny jsou přitom lichým argumentem. Současný nárůst teplot, který alarmisté označují jako “hrozivé globální oteplování“, je ve skutečnosti jen návratem do teplotního optima, které zde panovalo až zhruba do 13. století (poté nastal chladný výkyv – tzv. malá doba ledová – s vrcholem v 17. stol.). Teplejší klima, které teď přichází, jsme tedy již zažili. Naši předkové ve středověku ale dovedli s krajinou rozumně hospodařit a to teplé klima, které mnozí z nás vidí jako hrozbu, dokázali naopak využít k vyšším výnosům a k hospodářskému růstu.
Mimochodem, odsud pramení důvod, proč teď houfně odumírají smrkové plantáže, kterým se nepřesně říká “lesy“. Moderní “lesnictví“ založené na smrkových monokulturách totiž začalo právě v malé době ledové, kdy se smrkům relativně dobře dařilo i v nížinách. Nyní, po návratu do teplotního optima, jsou v nížinách podmínky pro smrky naprosto nevhodné. Mělké kořeny smrku nenajdou v půdě dost vody a stromy usychají. Zejména když lesníci neumí hospodařit, v touze po zisku tvoří velké holoseče a při svozu dřeva zahlubují lesní cesty, jako to vidíme třeba u jednoho významného soukromníka na Zbirožsku. Ale to jen tak na okraj…
Každopádně, namísto “boji proti globálnímu oteplování“ (který je jen další nesmyslnou záminkou pro přesun peněz do kapes určitých lidí) je potřeba přenést veškeré informační, kádrové i materiální zdroje k řešení důležitého problému: Upravit krajinu tak, aby se přizpůsobila novému klimatu – především tomu, že srážky jsou jinak časově rozmístěné (víc spadne v silných bouřkách). Jinými slovy: Pracovat na tom, aby naše krajina dokázala zachytit vodu i při větších deštích (aby hned neodtekla) a zadržet ji pro suché týdny.
Což znamená: V postupných krocích zvyšovat podíl listnáčů a jedlí v lesích. Pomocí pozemkových úprav navracet do krajiny remízky a zatravněné pásy podél vrstevnic či údolnic. Podpořit pěstování vojtěšky a dalších plodin, které chrání půdu a obohacují ji o živiny. Zrušit veškerou státní podporu pro biopaliva a pěstování jednoletých rostlin pro energetické účely. A zejména: zavést hmotnou odpovědnost zemědělců a dalších krajinných hospodářů za veškeré škody, které svojí činností způsobí – včetně zmizelé orné půdy.
Protože jinak budeme moci o potravinové soběstačnosti akorát tak snít, neboť na kamenité suti, ze které se kvůli kukuřici a podobným plodinám vyplavila všechna ornice, už si nevypěstujeme zhola nic.
Autor článku je místopředsedou politické strany Národní demokracie a absolventem oboru Péče o životní prostředí – krajinná ekologie na Přírodovědecké fakultě Jihočeské univerzity.
