Řeč je o politice jedné Číny, která zahrnuje kontinentální Čínu, Tibet, Hongkong a Tchaiwan, kterou uznávala a uznává, s výjimkou ministra kultury Hermana, vláda ČR.
Hongkong je šestimilionová městská aglomerace ležící při pobřeží a část na pobřeží Jihočínského moře a je pojata jako Zvláštní správní oblast ČLR Hongkong. Jde nesporně o jedno z nejvýznamnějších obchodní center nejen Číny, ale i světa a tudíž se zde střetávají výrazné politické zájmy mezinárodního kontextu.
Běžný občan, když se řekne Hong Kong, tak se mu možná mihne hlavou film Muž z Hongkongu, rušné atraktivní velkoměsto, exotika a vůně dálek, tehdy pro většinu nedostupných. Nebo si vzpomene na rok 2014, kdy vypukly v Hong Kongu protesty proti volební reformě schválené centrální vládou v Pekingu. A to je přesně to, oč tu běží.
Na své senátní cestě jsme měli možnost se setkat s místní politickou elitou, koaliční i opoziční a vyslechnout jejich názory na tuto záležitost, které jsou značně protichůdné. Hlavně se ale pozastavuji nad tím, proč ony demonstrace za všeobecné volební právo neprobíhaly dříve, tedy před rokem 2007, kdy toto území bylo pod správou Velké Británie a řízené guvernérem, který byl jmenován, nikoliv volen, Londýnem. Měli na to času víc než dost, přesně od roku 1842, kdy Britové obsadili pět čínských přístavů, mezi nimi Hongkong a donutili čínskou stranu podepsat 29. srpna 1842 tzv. Nankingskou smlouvu, podle které museli Číňané postoupit Velké Británii Hongkong, bez omezení otevřít 5 svých přístavů zahraničním obchodním společnostem, povolit obchod s opiem, zaplatit Britům 18 milionů stříbrných dolarů za válečné výdaje a zničené opium a odpustit britským obchodníkům dluhy ve výši 3 milionů stříbrných dolarů. Hongkong si přitom přivlastnili a odebrali Číně do vlastní správy. Celou tuto záležitost nazývají historikové opiovou válkou, jejíž podstata spočívala v tom, že britští obchodníci pašovali do Číny ve velkém opium, které produkovali ve svých koloniích v Indii a po zákroku čínských úřadů proti pašerákům (1600 jich zatkli a zničili 1000 tun opia) následovala vojenská námořní akce Velké Británie a obsazení pěti čínských přístavů, z nichž nejvýznamnějšího Hong Kong si ponechali ve své správě.
Konečný vývoj byl takový, že v roce 1898 byl Hong Kong a přiléhající území poloostrova Kowloon, tzv. „New Territories“ byly pronajaty Británii na dobu 99 let, a to počínaje 1. červencem 1898 a konče 30. červnem 1997. A tak 1.července 1997 se celé území Hongkongu pod britskou koloniální vládou stalo „Hongkongem, zvláštní administrativní zónou ČLR“, přičemž se ČLR zavázala, že podle zásady „jedna země, dva systémy“,socialistický ekonomický systém Číny nebude v Hongkongu praktikován a že současný kapitalistický systém a životní styl zůstane nezměněn po dobu 50 let, tedy až do roku 2047.
Každý, kdo dnes do Hongkongu přijede vidí, že to platí a že Hongkong je trochu jiný než pevninská čínská města a spíše se podobá Londýnu s jeho patrovými autobusy, které tu jsou po Britech rovněž. Má svoji Ústavu a vysoký stupeň autonomie, když centrální vláda v Pekingu zodpovídá jenom za mezinárodní politiku a za ozbrojené síly. Před tím ta Londýnská řídila všechno a jmenovala všechny činitele.
To jenom krátký historický exkurz, po němž mně přijde zvláštní, že po tom všem, bráno historickými reáliemi, se zde tlačí politika stylu úplná západní demokracie a to teď a hned a aby to bylo zajímavější, tak její předáci hovoří o odtržení Hongkongu od Číny. Je nasnadě, že tento vývoj centrální vláda nemůže připustit a ani nepřipustí. Ale je na světě téma – lidská práva, komunistická Čína atd. a co na tom, že jeho nositelé a podporovatelé se v době, kdy bylo toto území řízeno z lůna staré demokratické země chovali úplně jinak a vše vyhovovalo všem.
Poznámka na závěr. V Hongkongském parlamentu jsme jednali s lídry vládních i opozičních stran. Bylo to velmi zajímavé, ne však pro stálou zpravodajku ČT v Číně Barboru Šámalovou. Ostatně jako celá naše cesta, které nevěnovala ani vteřinu svého jistě drahocenného času. Zvláštní, ale pochopitelné – naše poznatky z čínských reálií by zcela určitě nezapadaly do politických, předem daných klišé naší „veřejnoprávní“ ČT.
