Po roce tohoto speciálního vyučovacího režimu  lze konstatovat, že jsou již jasně patrné značné rozdíly v přístupu jednotlivých škol k distančnímu vzdělávání, a to jak v metodice, intenzitě  i jeho kvalitě. A v důsledku toho se ovšem prohlubují i rozdíly v dosažené úrovni vzdělání žáků a studentů stejných ročníků i stejných typů škol napříč republikou.

Žádní vítězové, pouze poražení

A to rozhodně není dobrá zpráva pro nikoho. Nejméně ze všech pak pro žáky či studenty (a jejich rodiče) posledních ročníků základních a středních škol, které čekající přijímací zkoušky do vyššího stupně studia, a kteří, pokud měli tu smůlu, že navštěvují školu, která přechod na distanční výuku dostatečně nezvládla, vstupují do této důležité životní zkoušky se značným handicapem.

Což, bohužel, může negativně poznamenat celou jejich budoucí životní dráhu. Obdobně to platí, byť v jiném gardu, pro naše nejmenší žáčky v prvních třídách základních škol. A u mnoha středních škol či učilišť, kde podstatnou část výuky tvoří praktická profesní příprava, se dokonce už začíná hovořit o nutnosti opakovat letošní školní ročník.

Distanční forma vzdělávání, je-li delší, než je skutečně nezbytně nutné, tedy trvá-li déle než několik týdnů, s sebou navíc nese i další negativní „mimovzdělávací“ doprovodné jevy.

V prvé řadě jde o zásadní přerušení a dlouhodobou absenci přirozených sociálních kontaktů mezi žáky (studenty) navzájem resp. mezi žáky (studenty) a pedagogy. Umělé spojení přes obrazovku a atomizace jednotlivců pouze do uzávěry v domácím prostředí to nemůže nikdy nahradit ani v nejmenším.

Nemluvě o tom, že došlo k fatálnímu dlouhodobému přerušení  organizovaných volnočasových aktivit dětí. Zejména těch kulturních či sportovních, což opět bude mít fatální následky. Zdravotní i společenské, kdy nevratně došlo ke ztrátě mnoha individuálních talentů, které se jinak mohly zdárně rozvíjet a přinášet radost, inspiraci a vzor tisícům vrstevníků a spoluobčanů.

Nenechme si ukrást maturity!

Vrcholem vládní laxnosti v přístupu ke školství a vzdělávání a jeho širšímu významu byl nedávný výrok premiéra Babiše, kterým zpochybnil zásadní (i symbolickou) důležitost maturitní zkoušky pro mladé lidi, coby podstatného životního předělu s tím, že zaměstnavatele tato po desetiletí uznávaná a respektovaná „zkouška dospělosti“ prakticky nezajímá.

Odhlédneme-li od skutečnosti, že se tato slova zcela nezakládají na pravdě, jelikož pro stále ještě vysoký počet zaměstnavatelů je, naštěstí, úspěšné zvládnutí maturitní zkoušky u uchazečů o pracovní  místa v jejich podnicích v podstatě povinnou vstupenkou pro účast ve výběrovém řízení, demonstrují pochybný vztah současné české vlády ke školství a vzdělávání jako takovému: Že jde jen o jakousi nikoli nutnou přidanou hodnotu, která je spíše překážkou a zdržením v nástupu mladých lidí do výrobních hal a skladů  poboček nadnárodních korporací v České republice. Hnutí SPD tuto pochybnou představu páně premiérovu jednoznačně odmítá!

Naopak říkáme, že úplné střední vzdělání, ideálně s určitou vyšší odbornou či profesní specializací (např. i ve formě učebních oborů s maturitou), je základem pro budoucí uplatnění naší mládeže –a hlavně, pro budoucnost České republiky jako prosperujícího suverénního státu, nikoli coby podřadné (a podřízené) ekonomické kolonie.  

Fatální selhání ministerstva školství

Téměř roční uzavření školských zařízení mělo též nezanedbatelný, a nikoli pozitivní, dopad na rodiče dětí školou (či školkou) povinných.

Jednak v tom smyslu, že výuka ze strany rodičů-nepedagogů nemůže v žádném případě nahradit kvalifikovanou práci učitele. Zvlášť, když po celý tento rok rodiče (ani školy) neobdrželi jednotnou systémovou metodiku distančního vzdělávání, včetně hodnocení žáků a studentů. I komunikace některých škol s rodinami v době distančního vzdělávání je totálně nedostatečná, jak mohu dosvědčit z vlastní zkušenosti matky dvou studujících dcer a člověka, který má i ve svém zaměstnání na starosti přípravu a výchovu studentů.

Stejně tak jako to, že alespoň základní úroveň a udržitelnost tohoto typu výuky mnohde doslova drží nad vodou pouze jednotlivci – pracovití a pro své poslání „zapálení“ učitelé.

Kdo naopak totálně selhal, je ministerstvo školství a jeho hlava – ministr Plaga. Po celý poslední rok je pouze ve vleku události, neviditelný, neaktivní, jako by se ho problematika resortu ani nedotýkala.

Jeho odpovědí na otázky studentů, rodičů a pedagogů po systémovém řešení návratu k prezenční výuce a jeho konkrétních termínech bylo vždy jen mlčení, výmluvy nebo neuvěřitelný alibismus. Přitom zde bylo mnoho zahraničních příkladů ze sousedních zemí hodných následování – i návrhy z prostředí odborné veřejnosti.

Ministr, a potažmo i celé vláda, dala svým chováním a přístupem najevo, že školství a vzdělávání – i budoucnost naší nejmladší generace – jsou zcela na okraji jejich zájmu. Že naprosto nechápou jeho strategický význam. Přes občasné vzletné a prázdné fráze. A své roli nedostála ani vedení většiny krajských samospráv, které mají v gesci střední školství.

Je to jedno z nejsmutnějších zjištění „koronavirového roku“.