Dozvěděl jsem se to brzy ráno, vlastně ještě v noci. Jako každý den posledních týdnů jsem otevřel facebookový profil Natalia Gorbanevskaya. Stálo tam: „Dne 29. listopadu 2013 v Paříži zemřela Natalija Jevgeněvna Gorbaněvská. Ve spánku. Doktor říká, že se to stalo ráno. Poslední, kdo ji před jejím skonem viděl, jsem byl já, Anatolij Kopejkin, přítel. Bylo to 28. listopadu přibližně ve 23.30. V té době jsem u ní žádné příznaky slabosti nepozoroval. Sedím v bytě Natalije Jevgeněvny. Leží tři metry ode mne: usnula na pravém boku, pěstičku přitisknutou k tváři. A tak tam leží. Pod přikrývkou.“

Počítač byl s ním a zesnulou paní Natalijí v jedné místnosti. Je v řádu věcí, že zdrcený neznámý přítel paní Gorbaněvské informoval svět o její smrti prostřednictvím Facebooku přímo od jejího smrtelného lože. „Facebook zmenšuje svět,“ říkávala. „Můžete svět pozorovat v přímém přenosu.“ Facebook a vůbec internet byl velkou radostí paní Gorbaněvské. Spojoval ji s přáteli, se světem i s nepřáteli. Dal jí možnost překládat, šířit poezii, psát ostré blogy a bránit ty, jejichž práva jsou v dnešním Rusku pošlapávána.

Pomáhal jí bránit svobodu slova. „Svoboda slova je dnes značně omezena. Kdo si ji dovolí, je pronásledován dokonce i na síti. Víme o případech, kdy jsou stíháni bloggeři. Je velice málo svobodných tištěných médií. De facto nemáme svobodnou televizi,“ říkala letos v létě.

Radosti, vášně a žaly Vášní Natalije Gorbaněvské byly cigarety. Tu poslední určitě vykouřila v noci ze čtvrtka na pátek. Před časem, po prvním infarktu, jí lékaři zakázali kouřit. Nikotinovou náplast na zádech nenáviděla a příkaz lékařů porušovala tím, že s radostí přijímala kuřácké návštěvy nebo si zaskočila k přátelům na ogoňok, dát si šluka.

V říjnu, když přijela do Prahy, jsme byli, spolu s jejími dalšími českými přáteli z dávných sovětských dob, v restauraci. Viděl jsem tu úlevu v jejích očích, když před ni vrchní postavil popelník. Kouřila davidoffky. Za dob hlubokého samobrežněví Leonida Iljiče kouřila ve vězení papirosy bělomorkanál. I to je pro vášnivého kuřáka pokrok.

Radostí i žalostí byly pro Nataliji Jevgeněvnu Československo a Česko. Občas v Moskvě zavítám na Rudé náměstí ke kamenné kruhovité vyvýšenině blízko chrámu Vasila Blaženého. Jmenuje se Lobnoje město. Pranýř. Tenkrát 25. srpna 1968, čtyři dny po okupaci Československa, tu na pranýř hrstka statečných Rusů postavila celé sovětské komunistické impérium. Bylo jich osm. Jedna z nich byla Natalija Jevgeněvna.

Nápis Za naši a vaši svobodu nedržela paní Natalija dlouho. Po několika minutách všechny sebrala KGB. Většina skončila v pracovních táborech a ve vyhnanství. Paní Gorbaněvská ve vězeňské psychiatrické léčebně; jen schizofrenik přece může tvrdit, že se statečná sovětská armáda dopustila zločinu. Zaslouží si co nejtvrdší léčbu.

O tom, co osmička učinila, jsme se dozvěděli mnohem později ze Svobodné Evropy nebo z Hlasu Ameriky. Doslova nás omráčila statečnost těch lidí. Nasazovali životy pro malou zemičku uprostřed Evropy, kterou ani nikdy nenavštívili. Za vysokou cenu osvobozovali sebe, Rusko i nás v Československu od strachu. Dobrovolně snímali hřích ze svého zmučeného národa a nás vytahovali z jámy beznaděje.

Karlova univerzita udělila paní Gorbaněvské pětačtyřicet let po moskevském protestu Zlatou medaili UK. Vlastenecký sál Karolina byl nabitý. Když Natalija vstoupila, sál povstal a tleskal, dokud malá dáma nedošla ke stolu, za nímž stál rektor. Viděl jsem jí do tváře. Měla radost. Jsem rád, že to byla právě Karlova univerzita, která, na rozdíl od politiků, dokázala paní Gorbaněvskou vyznamenat. Akademici alespoň částečně sejmuli dluh, který jsme vůči osmi statečným měli.

Věděla, kde stojí Natalija Jevgeněvna byla především překladatelkou z polštiny, ale rozuměla česky a znala českou literaturu. Obdivovala a ctila Karla Čapka. S úžasem jsem zjistil, že znala i slavný citát z posledního sloupku v Lidových novinách, který Čapek napsal před hitlerovským vpádem: „Musí být stále opakováno, že zločin je zločin, a nesmíme dopustit, aby byl mravní řád na svou dobu suspendován.“ Paní Gorbaněvská měla ráda svou pravicovost a netajila se s ní. Při poslední návštěvě Prahy dávala jasně najevo, ke které části politického spektra se v Česku kloní. Netoužila po vysokém státním vyznamenání. A s velkorysostí a skromností sobě vlastní nekomentovala udivené poznámky tisku i svých přátel, kteří navrhovali, aby jí prezident republiky udělil Řád bílého lva.

Radost ze svobody. Podivuhodně dokázala v Praze říci: „Tenkrát jsme byli na Lobném místě svobodní. Byli jsme šťastní.“ Paní Natalija zemřela v den, kdy na Kresčatik v Kyjevě mířily první desetitisíce lidí. Někteří nesli větu, kterou před pětačtyřiceti lety vymyslela: Za naši a vaši svobodu.

Před chvílí jsem si otevřel facebookovou stránku Natalia Gorbanevskaya. Napsal jsem na její zeď tento facebookový status: Milá moje Natalije Jevgeněvno, byla jste pětačtyřicet let součástí mého života. Děkuji. Přeji Vám dobrou a silnou nebeskou wi-fi. Vaše vzkazy budeme ještě potřebovat.

PS: Dnes už je na Kresčatiku půl milionu Ukrajinců. Byla jste pětačtyřicet let součástí mého života. Děkuji. Přeji vám dobrou a silnou nebeskou wi-fi. Vaše vzkazy budeme ještě potřebovat.

Jaromír Štětina
senátor