Idea lázní
Na sklonku 18. století žil v Plzni lékař Bernard Říha. Svým pacientům kromě klasických tehdejších léčebných postupů doporučoval i pití minerální vody, které přisuzoval léčebné účinky. Jednou ho přišel do ordinace navštívit pacient, kterého dlouhodobě a bezúspěšně léčil. Po důkladné lékařské prohlídce doktor zjistil, že pacient je náhle zcela zdráv. Ptal se ho tedy jak to, že se takto vyléčil. Pacient mu odpověděl, že ho vyléčila voda vytékající z jednoho pramínku na Lochotíně. Doktor Říha podrobil vodu testům a zjistil, že je opravdu kvalitní a léčebná jako minerální vody z jiných lázeňských měst. Začal si záhy pohrávat s myšlenkou na založení lázní, ovšem v roce 1794 zemřel v důsledku nehody. Ještě před svojí smrtí stihl vysadit kolem pramene 4 stromy jako upomínku toho, že: „Lochotín chová veliký poklad v sobě. Nechať potomci na blízku těchto stromů hledají a onen poklad naleznou“.
Výstavba lázní
Další generace si však jeho slova nevyložila správně. Většina se snažila naleznout opravdový poklad a pachtila se tak kopáním zlata, uhlí či jiných cenných věcí. Až purkmistr Martin Kopecký ve 30. letech 19. století pochopil obsah v závěti. Protože měl velmi rád své rodné město a získal s lázeňstvím zkušenosti, vycítil velkou šanci dát Plzni lázně. Věci nabraly rychlý spád. Již v roce 1832 Martin Kopecký založil Akciovou okrašlovací společnost, a získal pro svoji vizi 500 akcionářů, kteří si za 10 zlatých koupili akcie, protože je zlákala vidina Karlových Varů a lázeňských hostů. Ze získaných peněz byly zakoupeny pozemky pro střed budoucího parku a zahájila se výstavba lázní, které byly již během dvou let slavnostně uvedeny do provozu.
Postupně se prováděly rozsáhlé terénní úpravy svahu Lochotína a hlavním prvkem parku se stala romantická poustevna vtesaná do skály, kterou doplnil pamětní pískovcový sloup. O něco později byl nad poustevnou vystavěn dřevěný altán - Chotkovo sedátko, z něhož se otvíral krásný pohled na Plzeň.
Nad léčivým pramenem, který byl pojmenován Kopeckého pramen, byla vystavěné kamenná kolonáda v pseudoklasicistním stylu. Pramen byl podchycen a využíván pro pitné kůry, část byla převedena do lázeňské budovy, kde sloužil pro vanové koupele.
Ačkoli se Kopecký velmi usilovně snažil o propagaci lázní, původní předpoklady se bohužel nenaplnily. Zájem o lochotínské lázně ze strany hostů nebyl. Tím upadl Akciový okrašlovací spolek do finanční tísně a plánované další stavby, jako bylo divadlo, akademie nebo čítárny už nikdy nebyly postaveny.
Bez hostů chyběly peníze i na údržbu parku a ke všemu se už od počátku objevovaly problémy se silou Kopeckého pramene. Nakonec byla vyhloubena větší a hlubší studna a do původně čistého léčivého pramene byly svedeny další okolní nekvalitní prameny. Výsledek byl ten, že se z původní léčivé vody stala voda silně železitá, jejíž barva i chuť se výrazně zhoršila a léčivý účinek se zcela vytratil
Druhé éra – éra pivovaru
Po pouhých patnácti letech fungování, se v roce 1849 dostal Kopeckého akciový spolek definitivně na mizinu a byl nucen lázně prodat Měšťanskému pivovaru, který byl založen v roce 1842.
Pivovar patřil plzeňským rodákům a patriotům, kteří se tak rozhodli učinit dobrý skutek pro své město. Postupem času byl objekt spravován a zvelebován pod záštitou pivovaru. Z lázní se ovšem stávalo čím dál tím větší břemeno, které neplnilo očekávání, a návratnost investic byla prakticky nulová. Tamní restaurace, která měla být velkým odbytištěm piva a mělo tak být provedeno zaplacení provozu lázní, téměř vůbec nevydělávala. Plzeňané park navštěvovali pouze v dobách svého vola, tedy především v neděli. Vezmeme-li v úvahu velké náklady na provoz a údržbu, staly se lázně pro pivovar velkou finanční zátěži. Ten se sice snažil několikrát převést lázně do majetku města, ale městští úředníci dobře znali náklady na provoz a proto tento dar nikdy nepřijali. Plzeňský pivovar byl tedy nucen lázně spravovat i po dobu dvou světových válek kdy měl sám existenční problémy.
Zánik lázní
Po znárodnění pivovaru v roce 1948, přešel y park i lázně do správy města a budovy byly využívány jako dům pionýrů, na májové oslavy nebo společenské akce.
V letech 1960-1964 byl uprostřed parku postaven obrovský betonový amfiteátr, který absolutně zničil vše, co se tam za 100 let vybudovalo. Poslední smrtelnou ránu lázně dostaly v roce 1979, kdy kvůli výstavbě Karlovarské třídy byly zbourány všechny budovy, s výjimkou Lochotínského pavilonku. V dnešní době tak z Lochotínského parku zbývá pouhé torzo, které už jen z části připomíná zašlou slávu plzeňských lázní.
