Během loňského léta zase podnikli jakési „turné“ po Karlovarském kraji členové německé sekce tzv. Panevropské unie, což je organizace dlouhodobě usilující o vybudování evropského federálního (super)státu, pod „laskavým“ vedením Německa. Předsedou této organizace je, jaká náhoda, opět Bernd Posselt. Delegaci spolku přijali i starostové některých našich měst.
Proti sudetskému nátlaku. Odsun byl oprávněný.
Neexistují žádné důvody a oprávnění k ústupkům a vstřícnosti vůči politické reprezentaci tzv. sudetských Němců, jejichž hlavním cílem je revize novodobé evropské historie a změna poválečného uspořádání v neprospěch České republiky a jejích občanů.
Nehledě na to, že podobné poklonkování je hrubě neuctivé a neobhajitelné vůči všem obětem německé okupace českých zemí během druhé světové války. Smutné (osmdesáté druhé) výročí začátku této okupace si zanedlouho, 15. března, připomeneme.
A v této souvislosti by mělo, mimo jiné, jednoznačně zaznít,
že poválečný odsun Němců z naší republiky byl naprosto správnou
a jedinou možnou reakcí na německou okupaci českých zemí
a na genocidní zločiny, kterých se Němci, včetně těch sudetských,
na českém národě dopustili. Proto byl tento odsun i plně morálně oprávněným řešením tehdejší situace.
A dodejme, že drtivá většina odsunutých sudetských Němců si již
po nacistické anexi českého pohraničí v roce 1938 dobrovolně zvolila německé (říšské) občanství. Nešlo tedy o odsun českých občanů do zahraničí, ale přemístění Němců do Německa v jeho předválečných hranicích. Sudetskou terminologií „domů, do říše“.
Devadesát procent sudetských Němců otevřeně podporovalo Hitlerovu politiku již mnoho let před začátkem druhé světové války, např. tím, že v posledních předválečných svobodných československých volbách v roce 1935 hlasovali pro Henleinovu Sudetoněmeckou stranu, což byla v podstatě filiálka Hitlerovy NSDAP.
A, pro pořádek, je nutné zmínit i oněch zbývajících cca deset procent českých Němců (němečtí sociální demokraté, němečtí komunisté
a další němečtí antinacisté, například křesťanského zaměření), kteří byli aktivně protihitlerovští, následné hrdinně činní v odboji a mnozí z nich skončili z vůle jejich nacistických krajanů na popravištích. Těch je třeba si vážit. A těch se také poválečný odsun netýkal, přes dvě stě tisíc jich v poválečném Československu mohlo zůstat.
Nezapomínejme na německou okupaci českých zemí!
Je naprosto hanebné a nepochopitelné, že 15. březen, den obsazení Československa nacistickým Německem, dosud není
ani tzv. významným dnem České republiky!
Tyto dny definuje Zákon o státních svátcích. Skupina poslanců hnutí
SPD již před více než rokem podala novelu tohoto zákona,
která by 15. březen, jako Den památky obětí okupace českých zemí nacistickým Německem, mezi významné dny České republiky zařadila. Tento návrh ovšem, bohužel, dosud nebyl ani zařazen
na program jednání Poslanecké sněmovny.
Za dobu německé okupace bylo v naší zemi popraveno minimálně
8200 osob, zhruba sto tisíc českých Židů zemřelo v německých koncentračních táborech, tisíce českých občanů zemřeli při tzv. nuceném pracovním nasazení v Německu. A v domácím odboji proti okupaci zemřelo hrdinskou smrtí dalších 100 tisíc Čechů.
V tomto kontextu je tedy skutečně neslýchané, že 15. březen dosud není významným dnem českého státu, zatímco například 12. březen,
den přístupu České republiky k NATO, ano.
Je nepřijatelné, abychom nepřipomínali sobě a budoucím generacím Čechů období tragické ztráty naší národní svobody a státní suverenity a plošného a cíleného německého nacistického teroru a vyvražďování Čechů, které mělo i jednoznačně genocidní rysy.
Proto musí být 15. březen zákonem vyhlášeným významným dnem České republiky. I jako věčná památka obětí německé okupace a jako projev vděku bojovníkům proti ní.
Dlužíme jim to.
