Hazardní hra s našimi milardami

Polský i maďarský odpor je primárně motivován jejich nesouhlasem s tím, 
že do budoucna má být jakékoli čerpání peněž z unijních fondů 
do členských zemí (zřejmě i v rozporu s primárním právem EU) podmíněno dodržováním obecně a vágně formulovaných „zásad právního státu 
a vlády práva“, jejichž definici a vynucování by byla zcela na libovůli nadnárodní Evropské komise. Ale dlouhodobý rozpočet EU i Plán obnovy si zaslouží být “poslány k ledu“ i z mnoha dalších důvodů.

Pro představu -  sedmiletý unijní rozpočet je navrhován ve výši téměř 
1,1 bilionu eur (29 bilionů korun) a Fond  obnovy v objemu 750 miliard eur 
(19,8 bilionu korun). Víceletý finanční rámec  je přijímán ve formě tzv. meziinstitucionální dohody, tzn. na základě kompromisu mezi Evropskou komisí, Evropským parlamentem a Radou (ministrů financí) EU. 

Poté, co Evropská komise předloží jeho návrh finančního, rozhoduje Rada EU  - s podmínkou jednomyslného souhlasu zástupců členských zemí -  o jednotlivých příjmech a výdajích. Aby byl dokument přijat, musí být zároveň odsouhlasen prostou většinou všech členů Evropského parlamentu. Přičemž Evropský parlament může text návrhu schválit či zamítnout, nesmí jej ale měnit. Obdobná pravidla platí i pro Fond obnovy.

Ovšem letos je zde ještě jedno specifikum – jelikož se navrhují nové vlastní příjmy EU (nyní tzv. daň z nerecyklovaných platů, další tři se chystají), 
je vyžadováno i pojednání na úrovni parlamentů členských států “způsobem odpovídajícím jejich ústavním pravidlům“.

Což lze vykládat různým způsobem – bohužel včetně toho, který se již v českém prostředí objevil, že postačí projednání návrhu v rámci Výboru pro evropské záležitosti Poslanecké sněmovny a nikoli  nutně hlasování na úrovni  sněmovního pléna.

Zelená bruselská pěst

Navrhovaný unijní rozpočet i Plán obnovy jsou do velké míry svázány s dohledem (a případnými zásahy)  Evropské komise do hospodářské politiky členských států – zejména ve jménu tlaku na zavádění radikálních a drahých ekologických 
a klimatických programů a opatření. Například jde o obří investice 
do elektromobility a obnovitelných zdrojů energie. Řečí čísel - tři čtvrtiny prostředků z onoho Fondu obnovy (750 miliard euro celkem)  mají být určeny právě na projekty tzv.  New Green Deal  - Zelené evropské  dohody.

Komise v podstatě bude v mnoha odvětvích v tomto ohledu členským zemím diktovat, kam mají (a mohou) investovat. Navíc prostředky z obou fondů (rozpočet i  Plán obnovy)   nejsou pro členské státy nějakým darem „z Bruselu“. Tyto peníze si orgány postupně vyberou nazpět – ať už ve vyšších poplatcích za členství, anebo  formou nově zaváděných společných dluhopisů (splatných od roku 2028 po dobu třiceti let), kdy de facto čeští občané ručí za italské a řecké dluhy na podporu životní úrovně jejich občanů, která je stále řádově vyšší 
než ta česká.

To vše na úkor našich dětí a vnuků, ve jménu fikce a utopie bezuhlíkové ekonomiky. Navíc za situace, kdy dle mnoha expertů na evropské práva nevyplývá z platné unijní legislativy a tzv. základních smluv  nemá žádnou pravomoc EU půjčovat si na finančních trzích.

Mimochodem – premiér Andrej Babiš všechny tyto (pro ČR krajně nevýhodné) aspekty unijního rozpočtu a Plánu obnovy dlouho tvrdě kritizoval, aby je vzápětí na příslušných fórech svým hlasem vždy podpořil.

Spravedlnost po „evropsku“ a odvaha říci „Ne!!!“

I mechanismus přerozdělování peněz z biliónového balíku do cílových států je velmi pochybný: Přestože se hovoří o pomoci na zmírnění následků dopadu pandemie koronaviru, hlavními kritérii pro objem dotací jednotlivým zemím budou výše nezaměstnanosti a státních dluhů za posledních pět let. 
Tedy parametry, které nemají s koronavirovou infekcí vůbec nic společného.

A dále - každá členská země musí nejprve do Bruselu odeslat tzv. národní plán, na co bude chtít tyto peníze (v případě ČR 960 miliard korun) použít. Přičemž každý tento jednotlivý národní plán  musí schválit všichni ostatní členové EU. Tedy opět „ideální“ půda pro nejrůznější politické boje a vydírání.

Pod pláštěm propletence nových společných evropských daní, dluhopisů, dotací a grantů je poněkud zahalena skutečnost, že se Česká republika v rámci EU stává tzv. čistým plátcem. Tedy subjektem, který do společného rozpočtu v úhrnu více odvede, než z něj získá. A to hlavně díky popsané změně pravidel unijního přerozdělování, kdy právě v rámci nového enormního zadlužení chudší – 
a rozpočtově odpovědnější – státy střední a východní Evropy financují zejména jižní „služebně starší“ státy Unie. No, nekupte to…

Řečeno (ale opravdu jen mírně) zjednodušeně: Evropská unie se prostřednictvím nového unijního rozpočtu a Fondu obnovy mění v Evropskou dluhovou a daňovou unii. Což je její  nejvýznamnější změna od přijetí neblahé  Lisabonské smlouvy. Změna absolutně negativní, kterou by Česká republika skrze svou vládu  měla 
ze všech sil blokovat.

V tomto kontextu jsou snahy eurokomisařů a některých západních států 
o trestání neposlušných členů pomyslným pokryteckým klackem principů právního státu jen třešní na mimořádně nechutném dortu.