Co se týče základních programových a věcných záležitostí, stihli se již jednotlivé koaliční strany tvrdě rozhádat v názorech na reformu daně z příjmu fyzických osob, která se na sklonku minulého roku projednávala v Poslanecké sněmovně a Senátu. V této zásadní tematické záležitosti vystupovali koaliční partneři zcela protichůdně. Občane, vyber si…aneb příslib budoucí stability.
Nad dopisy diváků? Ne!
V čem se naopak jednotlivé koaliční subjekty naprosto shodují,
je tzv. korespondenční hlasování. Kvůli této záležitosti chtějí dokonce svolat mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny, v čemž mají podporu i u Pirátů a hnutí STAN. Zatím by se mělo jednat o právo hlasovat korespondenčně pro osoby s českým občanstvím pobývajícím (a hlasujícím) v zahraničí. Prozatím v letošních volbách do Poslanecké sněmovny. Ovšem všech pět těchto politických stran a hnutí myšlenku korespondenční volby podporuje dlouhodobě, pro všechny občany a pro všechny typy voleb. Příslušné legislativní návrhy jsou již podány.
Ve jménu zachování elementární politické demokracie a svobody soutěže politických stran a volebního procesu je třeba tyto snahy naprosto odmítnout a dělat vše proto, aby nikdy nebyly realizovány v praxi.
V první řadě z toho důvodu, že jde o zcela protiústavní narušení jednoho ze základních principů volebního práva, tajnosti hlasování,
což je naprosto zásadní konstanta způsobu výkonu volebního práva v jakémkoli politickém systému, který chce být nazýván demokratickým.
Tento princip může být garantován pouze tehdy, je-li výkon hlasovacího práva osobní a individuální (prováděný fyzicky vhozením hlasovacího lístku do volební urny za plentou) – a kontrolovatelný volební komisí. Což i pro jiné způsoby tzv. dálkového hlasování,
např. pro elektronické (internetové) volby.
Korespondenční (a elektronické) hlasování tudíž směřuje (v masovém měřítku) k narušení dalšího klíčového pilíře demokratického volebního práva, kterým je jeho rovnost. Zjednodušeně řečeno zásada, že jeden občan má jeden hlas.
Nemluvě už o tom, jak vidíme nyní de facto v přímém přenosu z USA, a jak jsme již dříve viděli v jiných zemích, korespondenční hlasování – a zejména pak proces počítání „korespondenčních“ hlasů – ničí občanské veřejnosti ve spravedlivou politickou soutěž, delegitimizuje politickou reprezentaci vzešlou z voleb, ve kterých je používáno a doslova rozvrací a rozeštvává celou společnost.
Trvejme na ústavních principech volebního práva!
Zcela lichý a falešný je i argument zastánců korespondenční podoby hlasování, který spočívá v tvrzení, že tímto způsobem se volby zjednoduší a zvýší se i volební účast. To je třeba rázně odmítnut!
Zjednoduší se maximálně podmínky volby pro některé jedince, kterým se nechce obtěžovat přijít do volební místnosti. Což se netýká např. zdravotně postižených nebo nemocných občanů, popř. voličů v karanténě – ti mohou využít služeb zvláštní volební komise, která jim umožní tajné hlasování v místě jejich bydliště.
Volby jako celek pak naopak korespondenční hlasování nesmírně prodlouží a zkomplikuje.
A hlavně, v případě voleb ústavních orgánů nemá být v žádném případě rozhodujícím činitelem jejich jednoduchost, nýbrž ústavnost, spravedlnost, férovost a nezpochybnitelnost.
Korespondenční (i elektronický) způsob volebního hlasování taktéž zakládají reálné riziko mnoha dalších způsobů manipulace,
které ve svých důsledcích pouze dále snižují důvěryhodnost volebního procesu a následného ustavení příslušné politické reprezentace.
A jde i o faktor času – dosud v České republice vždy platilo, že volební výsledky jsou sečteny a vyhlášeny do necelých dvaceti čtyř hodin od ukončení hlasování (většinou i mnohem rychleji) – včetně
možností jejich snadné a dostupné kontroly. Zatímco výsledky voleb, kde bylo použito korespondenční hlasování, se počítají přinejlepším týdny. Pokud není celé hlasování pro řadu zásadních nesrovnalostí rovnou zrušeno, jako se tomu stalo v Rakousko, v případě druhého kola prezidentských voleb v létě roku 2016.
Volební právo je vrcholným občanským a politickým právem,
které nesmí být vystaveno sebemenšímu riziku zneužití. A, jako každé právo, je i spojeno s určitou odpovědností a nesamozřejmostí, která se projevuje např. tím, že jeho realizace vyžaduje obětovat několik desítek minut času a osobního nasazení, které spočívá v nutnosti dostavit se do příslušné volební místnosti. V případě voleb v zahraničí pak v nutnosti dostavit se na příslušný zastupitelský úřad. Což rozhodně není nepřiměřená cena za možnost spoluovlivnit podobu politického směřování země.
Jak počítat zahraniční hlasy?
Ovšem, co se týče hlasování v zahraničí, určitá zákonná úprava by zde na místě byla. Netýká se ovšem způsobu tohoto hlasování, ale metody přepočtu jeho výsledků.
Nyní je tomu tak, že před každými volbami do Poslanecké sněmovny je vylosován jeden český (volební) kraj – a všichni voliči hlasující
v zahraničí vybírají z kandidátek politických stran zaregistrovaných v tomto kraji. Letos půjde o Ústecký kraj. Což je ovšem nejen naprosto nelogické, ale rovněž to může výrazným, asymetrickým
a neakceptovatelným způsobem ovlivnit konečný výsledek voleb.
Ostatně, už se tomu tak v minulosti stalo.
V roce 2006 byl tímto „vylosovaným“ krajem, kde se započítávaly hlasy odevzdané v zahraničí, Jihočeský kraj – a jen díky tomu mohla následně vzniknout tzv. Topolánkova vláda (ODS, KDU-ČSL, Strana zelených).
Protože, kdyby se „zahraniční“ hlasy započítávaly v některém jiném kraji, anebo rovnoměrně ve všech krajích, získaly by tehdy ČSSD
a KSČM dohromady 101 sněmovních mandátů a mohly teoreticky –
a velmi pravděpodobně i prakticky, sestavit většinovou vládu. Takto byl výsledný poměr levicového a pravicového bloku 100 na 100.
A tento „volební pat“ později umožnil Mirku Topolánkovi později „zlomit“ dva sociálnědemokratické přeběhlíky a získat důvěru Sněmovny pro svůj vládní kabinet.
Ve volbách do Sněmovny byl oním „vylosovaným“ krajem Středočeský kraj – a díky tomu zde nezískalo poslední mandát hnutí SPD, nýbrž TOP 09. Pokud by tomu tak nebylo, disponovala by hnutí ANO 2011 a SPD ve Sněmovně celkem nikoli 100, ale 101 mandáty – a výchozí vyjednávací situace by byla významně odlišná. A možná
i pozdější politický vývoj…
Přitom alternativa, jak hlasovat v zahraničí – a jak následně tyto hlasy započítávat do celkových výsledků – se přímo nabízí.
Čeští občané, kteří jsou v době voleb v zahraničí krátkodobě (dovolená, služební cesta, studium apod.) a mají trvalé bydliště v České republice, by vybírali z kandidátních listin toho kraje, kde doma skutečně žijí.
A ti čeští občané, kteří žijí v zahraničí dlouhodobě a žádnou trvalou adresu v České republice nemají, by měli trvale „přidělen“ jeden volební kraj, dle toho, v jakém cizím státě by zrovna volili.
Jinými slovy, pro tyto účely by bylo celé území světa, např. na základě počtu obyvatel, „rozděleno“ na čtrnáct teritorií (čtrnáct skupin států), přičemž ke každému z nich by byl na stálo (anebo by pravidelně mohlo docházet ke střídání) přiřazen jeden český volební kraj. A mezi kandidátními listinami těchto krajů by v daných státech volili čeští občané bez trvalého bydliště v České republice.
Bylo by to jednoznačně spravedlivější než současný způsob, který je naprosto nahodilý a má silné tendence významně – a bezdůvodně narušit férovost voleb do Poslanecké sněmovny.
