Ze stávající krize teď musíme najít cestu ven. Doufejme, že k tomu přispějí i volby do obou komor parlamentu a obecních zastupitelstev, které nás v novém roce čekají. Mluví-li pan prezident o tom, že je žádoucí silná a akceschopná vláda, je to však stejné, jako když si přejeme býti zdraví a bohatí, nikoliv nemocní a nuzní. Míní-li tím velkou koalici, znamenalo by to stagnaci namísto nutných reforem a změn v naší republice. Zkušenosti z období tzv. opoziční smlouvy jsou svými výsledky velkým varováním. Velká koalice se osvědčuje jen výjimečně, a to pouze za předpokladu, že se obě strany v zásadách a cílech vládnutí shodnou.

Shoduji se s prezidentem Klausem také v tom, že v životě jde naštěstí i o jiné věci než o politiku a ekonomiku a že je třeba klást důraz i na tradiční hodnoty, jako je fungující rodina, pevné mezigenerační vztahy a vzájemná tolerantnost. Právě proto však nemohu podpořit jeho apel na sobeckost, který jsem v projevu vysledoval. Stejně jako dlužíme minulým generacím za mnohé, co pro nás vybudovaly, dlužíme i našim dětem a vnukům. Každý je součástí řetězce a nežije svůj život jen sám pro sebe.

Ano, je pravda, že máme v první řadě pomáhat tam, kam dohlédneme, ale stejně sobecké a omezené by bylo popírat nutnost rozvojové pomoci dále od našich hranic. Česká republika má v současnosti již několik vysoce profesionálních a ve světě uznávaných neziskových organizací a nadací, jejichž další fungování a činnost v zahraničí jsou nanejvýš nutné. Nezapomínejme na ně prosím, a to ani v dobách ekonomické krize.

V projevu prezidenta republiky mně zaujala i pasáž o „těch", kdo se snaží zastavit společenský pokrok. Rád bych věděl, koho má prezident Klaus na mysli a co vlastně je společenský pokrok. Změnu společnosti přeci nelze nikterak zastavit, společnost se vždy nějak měnila a měnit se nadále bude. A tyto změny podle mého názoru v demokratickém světě, ve kterém žijeme, nikterak zastavit nelze.