Vzpomínáme tady 100 let od založení první Československé republiky. Já se obávám, že jsem poslední poslanec, který se v této republice aspoň narodil a zažil celé její osudy od protektorátu přes Únor, a tak dále.
Ten vývoj, jak jsem říkal, byl někdy... Pamatuji si nadšení po povstání v roce 1945, kdy jsme znovu získali svobodu. Pamatuji si depresi, které padla na všechny po Únoru, když jsem viděl pochodovat milice po Národní třídě. Pamatuji se, trošku vybočuji z čistě českých záležitostí, jak v roce 1956 v listopadu jsem stál a pomáhal na maďarských hranicích. A když se mě ptali, odkud jsem, já jsem říkal z Čech, lehce pohrdavý úsměšek. A co vy děláte? My krvácíme a vy držíte hubu.
A dva roky poté jsem byl v Bruselu v našem slavném pavilonu, který opravdu byl nejzajímavější a nejkrásnější na celé světové výstavě v Bruselu. Pamatuji si, jak jsem se tam prošel a slečna z toho pavilonu mě doprovázela, vysvětlovala všechno, mluvila se mnou anglicky a byl jsem nadšen. Opravdu tehdy byl člověk hrdý na náš stát a na náš národ a na tu republiku. Ale pamatuji si také, když jsem jí najednou odpověděl česky, tak vymizela. A tím jsem zase byl převeden na půdu reality, abych věděl, co tehdejší Československo bylo. Ona nesměla mluvit s někým, kdo by byl v podezření, že byl emigrant. Potom rok 1968 se vší euforií předtím a krutým pádem v srpnu a krásné dny v listopadu 1989 a znovunabytou svobodu. Ale pamatuji také, jak v roce 1992 mě prezident republiky Václav Havel vyslal na Pražský hrad, abych stáhl vlajku posledního československého prezidenta. Připouštím, že jsem se tehdy slzám neubránil. Československo odešlo do dějin, vznikla Česká republika.
A teď se zamýšlíme nad tím, co bylo před sto lety. Byl to velmi civilizovaný převrat. Buďme vděčni císaři Karlovi, blahé paměti, který zakázal použití násilí. Takže to předání moci v Praze a všude proběhlo naprosto klidně, bez násilí. Teprve poté se vrátil Masaryk, Beneš i pokusil se navrátit Štefánik ze zahraničí. Převrat byl dělán zde, mužů 28. října a byl to civilizovaný způsob, jak se to stalo. Teď také. My jsme se rozpadli, aniž jsme se o to příliš zajímali. Naše Československá republika zanikla. Naše dnešní Česká republika je něco jiného. Že jsme opustili ideály československého národa, československého státu, prosím, chápu, dějiny se změnily. Ale ty ostatní myšlenky, na kterých tento stát byl budován, a Masaryk nám připomněl, že státy vzkvétají a scházejí na základních myšlenkách, které byly postaveny. Jedna z velikých myšlenek Tomáše Garrigua Masaryka bylo evropanství. Když čtete jeho Hovory, články a tak dále, tak vidíte, že se o to zajímal, jak podporoval Coudenhove-Kalergia a tak dál. My ovšem tady se vyznamenáváme spíše tím, že se o Evropu nezajímáme. Ano čerpáme dotace, to s nadšením. Ale přispíváme co nejméně a se solidaritou u nás to také valné není.
Za druhé humanitu. Masaryk nám zanechal (nesrozumitelně) hlavní poselství, humanitu. Ano, naši humanitu jsme teď právě prokázali, když jsme odmítli přijmout ty sirotky do České republiky z válečných vřav, aby mohli v klidu vyrůst. Opustili jsme všechny ideály a zůstalo nám pouze národní sobectví, na kterém tento náš novodobý stát stavíme. Obávám se, že to je poněkud chabý základ pro stát. Obávám se, že když všechny ideje, na kterých náš stát, naše republika byla postavená, opustíme, když neprokážeme ani Evropě ani světu, že jsme k něčemu užiteční, také svým sousedům ničím nepomáháme. A popravdě řečeno našemu vlastnímu národu, když se dívám, jak ničíme vlastní půdu, což je hrozné, starý sedlák Schwarzenberg vám řekne, to je opravdu tristní pohled, když se podíváme, jak byly vydolovány staré domy v našich městech a vlastně už jádro Prahy není obývané. Když se na celý tento vývoj díváme, tak v čem jsme prospěšní i vlastnímu obyvatelstvu? K čemu dnes tento stát je? Ptejme se. A já vás ujišťuji, když neprokážeme užitečnost ani vlastnímu národu, ani sousedům, ani Evropě a světu, tak se obávám o osud našeho státu, tak se obávám o naši další samostatnou existenci. Caveant consules ne quid detrimenti respublica capiat.
Děkuji mnohokrát.
