Z textu totiž jasně vyplývá, že německé straně šlo o rozumné využívání řeky, které není v rozporu s ochranou cenného životního prostředí. Zároveň si Německo klade za cíl údržby plavební hloubku těch zmiňovaných 140 centimetrů. To se dá považovat za rozumné, zvlášť při kombinaci s revizí po 10 letech, kdy tato revize má hledět právě na dopad environmentálních aspektů.

Kdybychom stejné podmínky měli i pro Českou republiku, tak bych s ratifikací neměla nejmenší problém. Pro Českou republiku ale ta smlouva obsahuje něco úplně jiného. Tam už se nehovoří o cíli, kterého by se mělo dosáhnout s ohledem na přírodu. Vláda České republiky by se tou smlouvou zavázala k budování, zajištění a udržení vodní cesty, kdy z velké části, tedy od Ústí nad Labem prakticky až po Pardubice, má být zajištěna ta hloubka 230 centimetrů.

Za mě tedy vyvstává otázka, jestli tyto rozdílné hloubky nejsou pro mezinárodní dopravu úplně zbytečné. Mohlo by to být užitečné pro vnitrostátní dopravu, ale to přece nemusí být řešeno mezinárodní smlouvou. My se nemusíme německé vládě zavazovat k něčemu, k čemu se oni ani zdaleka nezavazují nám. Udržování koryta o těchto parametrech, zejména v době postupující klimatické krize, znamená jen v nejbližších letech miliardové investice dostavby jednak dvou nových plavebních stupňů a pak také do udržování několika dalších.

Určitě lze souhlasit, pane ministře, že lodní doprava je ekologičtější způsob dopravy, než třeba ta silniční. My ale víme, že voda z České republiky odtéká. To potvrzuje i strategie pro boj se suchem, která doporučuje stavět retenční nádrže. Za mě je důležitá otázka, odkud budeme brát dostatečné množství vody, které naplní to koryto řeky? My jsme odmítli kanál Dunaj-Odra-Labe, tak bychom ho neměli stavět ani po jednotlivých částech, které mají totožné parametry. Myslím, že velká část těch argumentů je stále stejných.

 Děkuji za pozornost.