Těch regionálních struktur - OV KSČM z různých krajů i dalších levicových subjektů - bylo půl druhé desítky. Lidí v sále víc než sto. Myšlenky, jimiž to jiskřilo, nebyly odvarem ze zvětralé brožurky. Opak zdobil už úvodní slovo O. Kasika, čerstvého třicátníka z Komunistického svazu mládeže. Průlomům pokroku - ví i mladá krev levice - musí dozrát objektivní podmínky. Samy však garancí úspěchu nejsou. Musí se najít i politická síla, která je ušije na míru konkrétní šanci. A tedy i schopnosti, étos a charisma těch, kdo ji vedou. Komu nechybí, vyhrál už i nejeden papírově ztracený střet. Kdo je naopak postrádá, kapituluje i za situací, kdy k tomu není důvod. Mladý komunista perlil živými příklady. Očima 21. století a s bravurou, již desítky pomazaných hlav – zprava i „zleva“ – nesahají ani po tkaničky.
Gottwald sám byl jen jedním z témat. 23. listopadu by se dožil 120 let. Nečernobílou exkurzi jeho dramaty, triumfy i prohrami podala docentka Hana Kráčmarová. Na konferenci křtila i monografii, hýřící neotřelými pohledy a autentickými prameny. Včetně pohledu na Gottwalda očima E. Beneše, J. Masaryka, P. Drtiny, J. Stránského, P. Zenkla a dalších současníků. Harašení dnešních kádrováků berou glanc i věrohodnost.
Doba, jíž byl Gottwald klíčovým aktérem, má na tváři i nejeden šrám. I o nich byla řeč a bez sebemenších zábran. Také však o pupeční šňůře všeho, co se naším jménem stát nemělo. Tou byla sama „studená válka“, již nevyvolal ani Gottwald, ani hnutí, v němž sehrál i markantní mezinárodní roli.
„Československá cesta k socialismu“, jejíž autorský tým dirigoval, byla radikální verzí „socializující demokracie“. Tak zněl Benešův plán, jak ho formuloval sám už krátce po mnichovské zradě. Banky a velký průmysl znárodnil již zákon z podzimu 1945. S racionální kombinací společenského sektoru a privátní iniciativy počítala i KSČ. Další zespolečenštění existenčních zdrojů zamýšlela jen tempem a v míře, v níž si je vyžádá technologická převaha velkovýroby i síla obchodních vertikál. A tedy s oporou ve vlastním zájmu a poznání těch, komu vezmou pod nohama. Horké hlavy v tom hledaly „zradu revolučních principů“. Byl to především Gottwald, kdo je krotil vahou své autority. Škrtem přes originální koncepci bylo až brutální pomsta druhé strany. Neváhala sáhnout ani k jadernému vydírání.
Bludný kruh krizí – bezradnosti a selhání „elit“ – je tu znovu. Křísí i slepé vášně, populistická šidítka a extrémní pravici. Únik z té pasti - skutečně humánní a trvale udržitelný – vede jen kupředu. Pravdivé lekce z rozcestí, která jsou už za námi, jsou k nezaplacení.
Tím spíš po dalším volebním nezdaru v pořadí, kdy se nad otázkou, proč to jde od desíti k pěti, zamýšlí tisíce členů i příznivců KSČM. A hledají, jak vrátit sílu tomu, čím pokrok dosáhl dosud největších úspěchů.
Právě o tom byla konference, nálepkovaná už předem. O tom, jak oživit emancipační potence levice, co tu není kvůli postům a prebendám. Nostalgie a rituálů starých zbrojnošů v tom nebylo ani za nehet.
My jsme z těch, kdo si poctivé hledání upřít neumí. Záda mu neukážeme ani kdykoli příště.
Petr Šimůnek, I. místopředseda ÚV KSČM
Josef Skála, místopředseda ÚV KSČM
Miroslav Kavij, člen VV ÚV a předseda KV KSČM
Jaromír Kohlíček, člen UV KSČM a poslanec Evropského parlamentu
Marta Semelová, členka ÚV a předsedkyně KV KSČM, poslankyně PČR
Viktor Pázler, člen VV ÚV a předseda OV KSČM
Tomeš Vytiska, člen ÚV KSČM
Ivan Hrůza, člen ÚV a místopředseda KV KSČM
Ladislav Urban, místopředseda KV a předseda OV KSČM
Jiří Jeřábek, člen VV a předseda vnitrostranické komise KV KSČM
Josef Gottwald, člen KV a předseda OV KSČM
Václav Vébr, předseda OV KSČM
Milan Havlíček, předseda OV KSČM
Jiří Bulka. místopředseda OV KSČM
Vedení Ústřední rady Komunistického svazu mládeže
(ve shodě s dalšími účastníky konference a jejich jménem)
