Čtvrtého dubna 1949 byla dvanácti západoevropskými a severoamerickými zeměmi podepsána zmíněná smlouva, která měla údajně chránit nedotknutelnost hranic signatářských zemí a měla být i odstrašující silou jakémukoli agresorovi. Připomeňme, že tehdy, po porážce nacistického Německa, militaristického Japonska a jejich spojenců, tu nebyl žádný jiný stát, který by vítěznou donedávna ještě koalici ohrožoval. Nebezpečí pro vítěze mohlo tedy plynout jen z nich samých a bylo to reálné nebezpečí. Britové vedení premiérem Churchillem ještě v posledních okamžicích války totiž začali shromažďovat německé zajatce a jejich zbraně, aby jich použili k případnému útoku na oslabenou Rudou armádu. Nesetkali se však s pochopením u amerického prezidenta Roosevelta, a navíc Rudá armáda včas informovaná o podivném tahu britského premiéra přeskupila své síly. Akce plánovaná na předvečer postupimského jednání se proto neuskutečnila. Teprve nový americký prezident Truman byl nové válce nakloněn. Připomeňme i Churchillovo vystoupení v americkém Fultonu. Proto brzy, 4. dubna 1949, vznikl Spojenými státy americkými vedený Severoatlantický pakt. Státy, které osvobodil Sovětský svaz, přizvány do údajného zajištění kolektivní bezpečnosti nebyly.
Teprve poté, co na podzim roku 1954 do paktu bylo přijato Západní Německo, vznikl obranný pakt Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci, tj. Varšavská smlouva. Opravdová studená válka, vyvolaná agresivitou Západu, mohla nabýt nový rozměr. Ti z východu museli totiž být připraveni se bránit případné agresi. Roztáčela se kola zbrojení. Proto svět stál dlouhá léta na pokraji války. Po porážce socialismu v zemích střední a východní Evropy Varšavská smlouva ukončila svou činnost. Tehdy poslední československý prezident Havel, jistě pamatujete, mezi jinými sliby dal i ten, že »nikdy již do žádného paktu nepůjdeme«, aby v době, kdy stál v čele České republiky, 12. března 1999, jsme se oficiálně stali členy NATO. Stalo se tak navíc ve chvíli, kdy se jeho letadla bombardovala jugoslávská města, ač vůbec nešlo o obranu hranic některé členské země NATO. Není třeba připomínat ani další válečná tažení tohoto společenství, která byla za hranicemi Aliance, a nikomu z členských států nehrozilo žádné nebezpečí. Jmenujme třeba válku či vojenskou angažovanost v Zálivu, v Jugoslávii, Libyi, Afghánistánu atd.
Že od počátku nešlo jen o obranné společenství, dosvědčuje také angažovanost nacistických generálů v nejvyšších vojenských funkcích Aliance. Jde např. o generála Heusingera, který v letech 1938 až 1944 byl náčelníkem operačního oddělení wehrmachtu, aby od roku 1961 po tři léta se stal předchůdcem českého generála Pavla ve funkci předsedy Vojenského výboru NATO, či generála Speidla, který za války sloužil jako náčelník štábu maršála Rommela a přes údajné zapletení se do atentátu na Hitlera byl gestapem jen vyslechnut, aby po válce na rozhraní padesátých a šedesátých let dokonce velel NATO ve středu Evropy. Také další nacističtí důstojníci přebírali v té době vysoké funkce v Alianci.
NATO se stalo samozvaným hlavním četníkem světa a podle dodatečně rozšířené Washingtonské smlouvy může zasahovat všude, kde konflikty mohou přerůst ve větší válečné nebezpečí, jinak řečeno, kde jsou ohroženy zájmy tohoto seskupení, především však Spojených států amerických. Nejnovějšími důkazy jsou prohraná válka v Afghánistánu a eskalace napětí na ruských hranicích v současnosti. KSČM je proto co nejrozhodněji proti členství České republiky v NATO a požaduje jeho ukončení. Stejně tak komunisté odmítají i účast Armády České republiky na agresích, okupacích a intervencích NATO v zahraničí, jakoukoliv přítomnost cizích vojsk na našem území i soustavný tlak paktu na další zásadní navyšování rozpočtů na zbrojení. Naším cílem je pak zásadní změna zahraniční politiky naší země tak, aby byla založena na suverenitě, mezinárodní spolupráci a míru. Jen tak se zbavíme hrozby války.
Milan KRAJČA, místopředseda ÚV KSČM
