Srpnov&#233; v&#253;roč&#237;

Konzervativní strana

KONS

Srpnové výročí

V loňském roce tomu bylo 40 let, co naše země byla v souladu se žádostí našich bolševiků okupována armádami Varšavského paktu v čele s armádou SSSR.

Zatímco 21. srpna 1968 byla role našich vlastizrádců poněkud zastíněna siluetami agresorových tanků, o rok později, v srpnu 1969 již naši vlastní bolševici hráli jasný, aktivní prim. Toto smutné výročí, v jistém smyslu ještě smutnější než samotný vpád cizích armád, si dnes připomínáme stejně jako vlastní okupaci. Srpnové události roku 1969 jsou jedním z podstatných mezníků v historii lámání páteře občanů naší země. Neboť v těchto mezních okamžicích u nás ve 20. století vždy vítězila ta horší část společnosti, následovaly emigrace a degradace. Buzením nadějí a jejich důsledným mařením byli a jsou opakovaně vyháněni a znechucováni ti, kteří by mohli vzít odpovědnost za sebe a za společenství do vlastních rukou. Bolševický režim na tomto základě vytvořil jeden ze systematických procesů, které mu účinně sloužily k detekci a eliminaci byť jen potenciálních třídních nepřátel. Lidé s bohatou praxí v této činnosti měli řadu příležitostí k její aplikaci i po roce 1989. Konzervativní strana považuje za alarmující, že<ul><li>na naší politické scéně stále působí zločinná KSČM, která se kvýše uvedeným nejhorším tradicím bezostyšně hlásí,</li><li>vjiných politických stranách, včetně těch „pravicových", je vysoká míra tolerance kbývalému členství vKSČ, a to i ke členství nikoli pouze řadovému,</li><li>společnost jako celek bagatelizuje průběh i důsledky totality a je občas dokonce stižena závany „ostalgie",</li><li>antikomunismus není považován za něco zcela přirozeného a nezbytného, ale naopak se dokonce objevují hlasy, které před ním varují.</li></ul>Výslednicí těchto skutečností je současnost, kdy i tzv. pravicoví politici inklinují k Moskvě, klientelistické vztahy stojí na vazbách z totalitního období a nejsilnější politické strany se lehce shodnou na „nepolitické vládě" plné ex-členů KSČ. Tragické přitom je, že pokud měli být do ministerských postů jmenováni lidé z prostředí, které se nachází jen těsně pod nejvyššími - mediálně nasvícenými - patry politiky, dost pravděpodobně z nikoho jiného, než z bývalých členů zločinecké organizace ani nebylo možné vybírat. Mezi dnešními politiky a vysokými státními úředníky je až příliš mnoho dědiců posledních dvou desetiletí totality. Beztrestnost jim zatím zaručují již spáchané zločiny, které jim dopomohly k moci a majetku, spolupráce velkého množství soudruhů a zločiny nové.