21.03.2010 18:20:00
Krize a státní dluh – příčiny a východiska
Projev na ideové konferenci KDU-ČSL.
Krize, ať již finanční, hypoteční, globální, hospodářská, celosvětová, … , to jsou snad nejčastěji používaná slovní spojení v posledním roce. Téměř se stejnou frekvencí se u nás setkáváme i s pojmy státní dluh, deficit veřejných rozpočtů, růst zadlužení. Co mají tyto termíny, které ovlivňují nejen naše sdělovací prostředky, ale i naše životy, společného a v čem se liší?
Začněme nejprve hospodářskou krizí. Ekonomie nás učí, že krize je přirozenou a zákonitou součástí hospodářského cyklu. Tak, jak po slunném dni přichází noc, tak po letech tučných přicházejí roky chudší. Tedy zpráva špatná: vždy, dříve nebo později se hospodářství dostane do krize. A v zápětí zpráva dobrá: vždy, dříve nebo později, se ekonomika zase zotaví a poroste.
Proč se tedy krizí vůbec zabývat, když stejně tak, jak sama přišla, sama i odejde? Proč plýtvat dosud zbývajícími financemi na odvrácení krize, když jí stejně neumíme zabránit?
Je objektivní skutečností, že úplně krizi skutečně zabránit neumíme. Jedná se o globální krizi, ČR je pouze jednou z mnoha postižených zemí. Nemůžeme proto podléhat iluzi, že můžeme krizi vyřešit a překonat v naší republice. Jsme ale schopni zmírnit její negativní následky na naše občany, výrazně eliminovat její dopady na životy statisíců a milionů lidí, pomoci jim při řešení jejich složitých rodinných situací a ulehčit jim překonat toto těžké období.
To je naše povinnost a náš společný úkol.
Současná krize přišla drtivě po letech neustálého, jak se zdálo trvale udržitelného hospodářského růstu. Převrátila naše každodenní „jistoty“, uvrhla nás do nejistot spojených se ztrátou zaměstnání, prosperity a také z iluze, že „stát všechno vyřeší“.
Jedná se o krizi mimořádnou především proto, že došlo k zásadnímu narušení rovnováhy ekonomických faktorů způsobenému opuštěním základních životních a morálních zásad.
Svobodný člověk má nejen práva, ale i odpovědnost za následky svého chování. Nelze žít neustále na dluh, utrácet více než vydělávat a spoléhat na to, že to někdo jiný zaplatí. Právě enormní zadlužení konzumní společnosti zaměřené pouze na dnešní spotřebu bez schopnosti a často i ochoty splácet svoje závazky je příčinou všech dluhů, tedy i veřejných a státních a byla i prvopočátkem hypoteční krize, která odstartovala neradostné období současné krize hospodářské.
Toto vidím jako společný rys současné hospodářské krize, nebo alespoň pro jejího startovacího mechanismu, i státního dluhu. Základní zákony a pravidla hospodaření jsou stejná pro jednotlivce, rodinu, firmu, obec, region i stát. Jsou tak stará jako lidstvo samo a jejich platnost byla mnohokrát potvrzena.
Deficit veřejných financí, nebo také státní dluh, je sice rovněž ekonomickou kategorií, nikoliv ale jako zákonitý cyklický jev, nýbrž jako výsledek rozhodnutí státu utrácet více, než činí příjmy.
K takovému rozhodnutí vede především populismus a snaha zalíbit se voličům doslova za každou cenu. Je velmi jednoduché, krátkozraké a nezodpovědné, chtít po anonymním státu zvýšení sociálních dávek, podpor, důchodů a dalších požitků a nestarat se, kde na to stát vezme. Kdo z nás by si to dovolil vůči vlastní rodině, zejména když ví, že jej již zadlužená a nemá zajištěny odpovídající příjmy?
V dobách, kdy naše otevřená ekonomika těžila z globálního hospodářského růstu, stát – a to jsem my všichni - nezodpovědně utrácel. Když se sousedé dostávali do hospodářských problémů, my jsme se chlácholili falešnou iluzi o ostrůvku stability a promarnili tak rok času k přijetí protikrizových opatření.
Naše Česká republika je postižena hospodářskou krizí stejně, nebo podobně, jako ostatní země. Situace je o to komplikovanější, že se k tomu přidává onen zmíněný druhý – neméně významný – negativní faktor: narůstající státní dluh, který dynamikou svého růstu způsobuje a teprve bude způsobovat velké škody.
Co je pro nás nyní prioritou: stimulovat hospodářství a státními intervencemi urychlit ekonomické oživení i za cenu navýšení státního dluhu nebo naopak spoléhat na samovolné odeznění krize a sanovat veřejné finance, abychom se nedostali do dluhové pasti?
Názory jsou rozdílné, obojí mají svá pro i proti a jsou podloženy racionálními argumenty. Jejich střet pouze odráží střet životních názorů a filozofií. Zjednodušeně řečeno - rozdílné vidění světa pravice a levice.
Pro první variantu – intervenční zásahy veřejných prostředků do hospodářství -mluví logická úvaha, že při rostoucím hospodářství se bude lépe tvořit a udržovat přebytkový rozpočet, který umožní nejen postupné splacení hrozivého státního dluhu, ale následně i vytvoření rezerv, které umožní překonání další cyklické hospodářské krize. To je přece samozřejmé.
Hned se nám ale vynoří otázky: Proč se naše republika tak nechovala a touto elementární logikou se neřídila v uplynulých tučných letech? Byla tato krize pro nás dostatečným poučením, nebo znovu zopakujeme stejnou krátkozrakou chybu – upřednostníme současnou spotřebu před investicí do budoucnosti? Kdy toto oživení přijde? Vydrží do té doby ještě stabilita našich veřejných financí nebo půjdeme cestou Argentiny, Maďarska a nově i Řecka?
Příspěvek pana prezidenta na nedávném Žofínském fóru obsahoval názor druhé varianty. Řekl: „Jestli potřebujeme něco, pak je to vymanění se z dluhové pasti, nikoliv z krize. Hloubku tohoto, již delší dobu existujícího, problému krizový pokles ekonomiky v roce 2009 jen obnažil, nikoliv vytvořil. Takzvaný strukturální, čili nikoliv cyklický deficit státního rozpočtu, u nás existuje minimálně od roku 1998.“
S rostoucím dluhem roste i dluhová služba a ta ukusuje stále více z tenčícího se koláče, až jednoho dne už nebude z čeho ukusovat…
A jak z této prekérní situace ven? Co je tedy to správné? Jaký je ten recept, který nám pomůže?
Nepomůže nám žádný jednoduchý a zázračný recept. Pokud jej někdo slibuje, buď neví o čem mluví, nebo jednoduše lže. Bude třeba celá řada vzájemně propojených, dobře sladěných, někdy i nepopulárních a bolestivých kroků. Není čas na neověřené ekonomické experimenty. Je třeba stabilizovat to, co je životaschopné, podpořit ekonomický růst, sáhnout do všech dosud nevyužitých rezerv a vyvarovat se všech zbytečných výdajů.
Pokud chceme, aby se odpovědně choval stát, musíme se tak chovat i my sami. Požadujeme-li, a právem, aby se stát choval hospodárně, aby státní zakázky nebyly předražené, aby skoncoval s korupcí, kupoval pouze to, co opravdu potřebuje, nemůžeme současně chtít po něm třináctý důchod, bez uskromnění si půjčovat na dovolenou či vánoce a požadovat vyšší sociální dávky.
To platí, samozřejmě, i naopak. Pokud stát nesníží svoji spotřebu, nepřijme transparentní pravidla, která zamezí plýtvání veřejnými financemi, nemůže přenášet břemeno vypořádání deficitu státního rozpočtu na jednotlivé občany.
Musíme skončit s nehospodárností a plýtváním a uspořené prostředky použít na podporu exportu, malého a středního podnikání, vzdělání, vědy a výzkumu.
Nastal čas začít rozlišovat mezi těmi, kteří pracovat chtějí a nemohou a mezi těmi, kteří se snaží prožít život bez práce pouze s nataženou rukou. Těm prvním pomůžeme, mohou se na nás spolehnout. U těch druhých k tomu nevidím žádný důvod.
Chtěl bych se zmínit o třech aspektech ekonomického života společnosti, které jsou doposud nedoceněny:
Ten první představuje významný stimul pro naši ekonomiku. Jsou to prostředky z fondů Evropské Unie. Jejich objem přesahuje ještě v tomto programovém období více než 500 miliard korun.
K jejich využití je třeba zjednodušit administrativní podmínky a urychlit tempo čerpání. Kroky MMR a současné vlády v tomto směru lze jenom pochválit. Na tyto snahy je třeba navázat a dovést je do úspěšného konce, abychom byli i na konci stávajícího programového období 2008-2013 stejně úspěšní, jako v tom minulém, kdy se nám podařilo vyčerpat více než 98% všech alokovaných prostředků, což nás jednoznačně staví na čelné místo v Evropské Unii.
Druhým, podle mého názoru nedoceněným segmentem českého hospodářství je malé a střední podnikání, zejména v zemědělství.
Slov o jeho podpoře jsme za posledních 20 let slyšeli dost. Skutečnost za nimi dosud poněkud zaostává. Pro prosperitu malého a středního podnikání musíme snížit dosud vysokou administrativní zátěž, zavést jednoduché stabilní a předvídatelné daňové a podnikatelské prostředí a zejména zemědělcům je třeba dorovnáním plateb z národních zdrojů zajistit stejné či alespoň srovnatelné podmínky, jaké mají zemědělci v původních členských zemích EU.
Je třeba jim umožnit přístup k záručním a úvěrovým zdrojům ke spolufinancování dotačních titulů. To umožní, aby se naše zemědělství konečně stalo konkurenceschopným, aby prorazilo ve větší míře na evropské trhy, aby mohlo za důstojných podmínek dodávat české maso, mléko, víno, ovoce a zeleninu zpracovatelům, do obchodních řetězců a na české stoly.
My, jako zodpovědní hospodáři se musíme dívat i dál do budoucna. A toho s týká ten třetí - nejdůležitější aspekt.
Osvědčenou metodou zajištění příjmů a stability pro budoucnost je dobrá, bezpečná, dlouhodobá investice. KDU-ČSL jako jediná politická strana podporující standardní rodinu, považuje za nejlepší takovou investici do budoucna děti.
Proto je třeba – samozřejmě, že nikoliv z humanitního, ale pouze z ekonomického a daňového hlediska – se na děti také jako na investici dívat a veškeré ekonomické vazby dětí se dotýkající jako investici posuzovat. Tedy především s důsledky daňového zvýhodnění investora – manželů – jejich rodičů.
Rodiče logicky musí být odměněni nejméně tak, jako ostatní investoři. Nejméně proto, že jejich investice je investicí nejušlechtilejší a vzhledem ke stárnutí populace, nedostatku perspektivních přispěvatelů do důchodového systému i nejpotřebnější.
Návrhy KDU-ČSL na společné zdanění manželů a slevy na daních za každé dítě – nikoli tedy pouhé přídavky na děti – jsou všeobecně známy, prosazujeme je již řadu let a nyní se dočkaly akceptování širokou veřejností i politickými subjekty.
Dosud nevyužíváme ale další prvek prorodinné politiky: daňovou asignaci. Ta umožní, aby ekonomicky činné a úspěšné děti samy rozhodly o přímé platbě části jejich daní ve prospěch rodičů a tak zvýšili příjmy těch, kterým vděčí za to, že je na svět přivedli, vychovali a dobře do života připravili.
Ale na závěr zpět ke krizi. Není potřeba znovu objevovat již objevené, některé situace – a hospodářské krize k nim patří - se pouze cyklicky opakují. Proto končím citátem Tomáše Bati z roku 1932:
„To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu.
Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání.“
KDU-ČSL se tak dlouhodobě chová. Je připravena podpořit všechna racionální opatření ke zmírnění negativních dopadů hospodářské krize, aktivně pomoci k oživení ekonomiky naší republiky a stabilizaci veřejných rozpočtů.
KDU-ČSL je zodpovědnou, spolehlivou a státotvornou politickou stranou a takoví jsou i naši členové, sympatizanti a voliči.
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje
0 příspěvků Vstoupit do diskuse
Komentovat článek
Tisknout
