V den, kdy Evropská rada na svém summitu jednala o koroně a koronových půjčkách na digitalizaci a nabíječky do elektromobilů, což je hlavní agenda EU a nacpali by ji zřejmě i do pomoci po zemětřesení, a tak trochu nuceně jednali i o Turecku, konala se v hlavním městě Ázerbajdžánu Baku honosná vojenská přehlídka na počest vítězství nad Arménií ve válce o Arcach/Náhorní Karabach. 80 miliónů Turků a 10 miliónů Azerů slavilo prostřednictvím svých armád vítězství nad 3 miliony Arménů. Na přehlídku dohlíželi prezidenti Turecka a Ázerbajdžánu Ilham Alijev a Recep Erdogan, kteří se následně děkovně pomodlili v mešitě.
Alijev zopakoval dřívější Erdoganova slova, že boj nejen o Karabach zdaleka nekončí. Řekl doslova, že „Jerevan, Zangzur a Sevan jsou historická území Ázerbajdžánu“ a připomněl že již dříve řekl, že „pokud Arménie nevrátí naše území, vyřešíme tuto otázku vojenskými prostředky“. Válka v Arcachu byla tedy zjevně jen začátek války o Kavkaz.
Již v pátesk jsem zde zmínil, že u příležitosti slavného vítězství Erdogan řekl: „Nechť je požehnána duše Envera Paši.“ Enver Paša byl jedním z Osmanů, odpovědných za genocidu Arménů v roce 1915. Tehdy jich byly zabity, umučeny, upáleny a umořeny hladem a žízní v poušti 1,5 milionu. V roce 1918 nechal tento „ctihodný džentlmen“ zavraždit v Baku dalších 30 000 Arménů.
Hlavní deníky o tom nepíší. Tento holokaust není „salonfähig“. Přestože tato Erdoganova slova zní úplně stejně, jako by kdokoli z německých politiků hlasitě oslavoval odkaz Heinricha Himmlera či Reinharda Heydricha, hlavních architektů „konečného řešení židovské otázky“.
V případě Turecka nestačí tato slova, nemluvě o činech proti mezinárodnímu právu a zločinech proti lidskosti, na alespoň trochu citelné sankce. Sankce, ke kterým byla EU tváří v tvář zjevným skutečnostem na summitu donucena, ještě nejsou v konečné podobě, ale jisté je jedno – nebudou zaměřeny ani na hospodářskou spolupráci, ani na dovoz zbraní. Přes odpor Německa – ale i Itálie, Španělska, Malty, Maďarska a Bulharska víc projít nemohlo. Evropa se na víc nezmůže ani do budoucna, i když mnohé státy, nejhlasitěji Rakousko a Francie, volají po přísnějším postihu. Je jasné, že proti ekonomicky nejsilnějšímu členu EU, Německu a dále státům, jež v Turecku vidí spojence či jejichž banky mají v Turecku příliš mnoho peněz, se dál nedostaneme.
Evropské hodnoty už neexistují ani na papíře.
