Složitost spočívá i v rozdílné úrovni

Problematika národnostních menšin a jejich právní ochrany je podle mého názoru potenciálním zdrojem stálých politických konfliktů v celé Evropě, Unii nevyjímaje. Složitost celého problému se projevuje právě i v tom, jak je téma menšin nastolováno v rámci přístupových jednání. Pokud totiž jde o nároky kladené na ochranu menšin, v rámci EU neexistuje jednotný standard, jemuž by byly členské státy podrobovány od samého začátku fungování EU. Právě s ohledem na diferenciaci těchto nároků lze členské státy rozdělit do tří skupin s rozdílenou úrovní závazků v dané oblasti.

První skupinu tvoří členské státy, s nimiž byly asociační dohody uzavírány od 60. do 90. let minulého století, přičemž ochrana menšin zde vůbec nebyla řešena, byla tedy »NonThema« – z takzvaných nových členských států se to týká Polska a Maďarska. Ve druhé skupině jsou státy, se kterými byly asociační smlouvy uzavírány krátce po přijetí kodaňských kritérií; do těchto smluv (uzavřených s Českou republikou, Slovenskem, Rumunskem a Bulharskem) byla ohledně ochrany menšin zařazena jakási »generální zmínka« v podobě všeobecného požadavku »respektování lidských práv včetně ochrany menšin«. Třetí skupinu tvoří ty členské státy EU, v jejichž asociačních smlouvách byly zakotveny zvláštní rozšířené požadavky na ochranu menšin – to se týkalo pobaltských republik, ve kterých porušování práv příslušníků především ruské národnostní menšiny bylo (a bohužel stále je) natolik frapantní, že v asociačních smlouvách s Litvou, Lotyšskem a Estonskem se vůbec poprvé objevily konkrétní nástroje ochrany menšin (například ohledně školství a kultury).

Univerzální řešení je scestné

Výše popsaný stav vůbec nepřispívá k tomu, aby problematika národnostních menšin byla na úrovni EU uspokojivě zvládána – tedy tak, aby se nestávala zdrojem konfliktů nejen mezi menšinami a státy, ve kterých menšiny žijí, ale především mezi členskými státy navzájem. A to se týká nejen uvedených pobaltských zemí. Rozdílné standardy také podporují volání po jakémsi jednotném univerzálním řešení, jež však je scestné a ve svých možných důsledcích zhoubné – pro integraci zejména. Mám na mysli návrhy na zavedení zvláštních kolektivních práv pro národnostní menšiny, vedoucích k nacionální segregaci. Ostatně – Československo ve 30. letech učinilo v tomto ohledu zkušenost zcela jednoznačnou.

Jsem přesvědčen, že pro účinnou ochranu příslušníků menšin není vůbec zapotřebí vytvářet zvláštní, kolektivně pojaté zákonodárství. Mnohem účinnější a důležitější je důsledná a kontrolovaná aplikace mezinárodněprávních norem zaměřených na ochranu lidských práv a svobod. Jak však ukazují zkušenosti právě z pobaltských států, Evropská unie je, pokud jde o uplatňování práv příslušníků menšin v těchto státech, pozoruhodně laxní. Proto, že jde »jenom o Rusy«? Vzhledem k tomu, že volání po zvláštních kolektivních právech menšin (označovaných dokonce za »národní skupiny«) se nedostává ze strany unijních orgánů a institucí zamítavého stanoviska, obávám se, že pokud jde o politiku v této oblasti, ocitá se Evropa pomalu, leč jistě, v pasti národnostních menšin. Už jen otázka, zda by taková zvláštní kolektivní práva měla platit i pro Rusy v Pobaltí, či naopak, zda případná exkluzivní kolektivní práva maďarské menšiny jsou tím pravým pro národní a státní zájmy Slovenska, vrhá na celý problém, myslím si, to správné světlo.

Jiří Maštálka, Alfreds Rubiks

Evropský parlament, – s ohledem na článek 123 jednacího řádu, A. vzhledem k tomu, že k realitě současné Evropy patří etnopolitické konflikty, založené na skutečných či uměle vyvolávaných sporech mezi tzv. státními národy a národnostními menšinami v různých zemích; B. vzhledem k tomu, že tyto konflikty, jež bývají spojeny s požadavky některých národnostních menšin na právní zakotvení jejich zvláštních kolektivních práv, hrozí narušením nejen stávajícího uspořádání v Evropě, ale i evropského integračního procesu; C. vzhledem k tomu, že ochranu národnostních menšin lze realizovat výhradně na základě rovnosti jednotlivců – občanů a respektováním jejich základních práv a svobod, nikoli vytvářením zvláštních kolektivních práv menšin a etnickou segregací. D. vzhledem k tomu, že problém etnopolitických konfliktů a ochrany menšin v Evropě nespočívá v neexistenci právních nástrojů, nýbrž v jejich nedůsledné aplikaci a v politické vůli vlád některých členských států, 1. vyjadřuje své znepokojení nad existujícími etnopolitickými konflikty v Evropě, jež narušují dobré sousedské vztahy a integrační proces; 2. vyzývá vlády členských států, aby důsledně realizovaly ochranu národnostních menšin založenou na existujících mezinárodněprávních normách, tedy na základě rovnosti občanů – jednotlivců, a aby upustily od podpory takové politiky národnostních menšin, která vede ke konfliktům s jinými menšinami a národy; 3. pověřuje svého předsedu, aby toto prohlášení spolu se jmény jeho signatářů předal Komisi, Radě a vládám členských států.

Jiří Maštálka