Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené kolegyně,
vážení kolegové, podala jsem celkem čtyři písemné interpelace ve věci
odebrání a následného rozdělení českých dětí, sourozenců v Norsku,
občanům České republiky, nadto ještě před tím ústní interpelaci na pana
premiéra. Dnes máme postupně projednávat odpovědi pana ministra Lubomíra
Zaorálka, paní ministryně Heleny Válkové, paní ministryně Michaely
Marksové - Tominové, se kterými nejsem spokojena.
Předesílám, že vesměs poté, co v obecné rozpravě vysvětlím důvody své nespokojenosti, navrhnu přerušení debaty v obecné rozpravě a doprojednání na příští schůzi sněmovny. Kromě toho, že někteří interpelovaní nejsou přítomni, mě k tomuto postupu vedou tři další důvody.
Za prvé, na moji interpelaci odpověděl i pan ministr Dienstbier. Rovněž s ní nejsem spokojena, ale došlo tam k časovému posunu, a proto ji zatím nemůžeme projednávat. Domnívám se, že je žádoucí, abychom všechny čtyři písemné interpelace projednávali současně. Nadto na základě odpovědi ministryně Válkové zvažuji nyní ještě interpelaci na pana ministra Chovance. Za druhé chci poskytnout prostor interpelovaným členům vlády, aby na základě dnešních debat v obecných rozpravách své odpovědi ještě doplnili před závěrečným hlasováním.
A za třetí, za čtrnáct dní nás čekají volby do evropského parlamentu, a já nechci, aby toto téma bylo zneužito v předvolebním boji. Mým cílem není využít této záležitosti v předvolebním boji, nechci se na tom politicky zviditelnit a následně to nechat být. Mým cílem a cílem nás všech by mělo být, dosáhnout toho, aby se obě české děti, protiprávně zadržované v Norsku, vrátily domů do České republiky a aby bylo napraveno zjevné bezpráví, kterého se na nich a na jejich matce dopustil norský stát.
Není to záležitost na několik interpelací a nemíním opustit toto téma, dokud uvedeného cíle nedosáhnu. Měli bychom řešení hledat společně, a doufám, že i budeme, bez ohledu na to, kdo je zrovna ve vládě a kdo v opozici, a proto bude lépe, doprojednat toto až po volbách. teď k věci.
Stručně shrnu, oč jde. Českým občanům, dlouhodobě žijícím v Norsku, byly odebrány obě malé děti, údajně kvůli pohlavnímu zneužívání. Pohlavní zneužívání nebylo nikdy prokázáno, naopak vše nasvědčuje tomu, že šlo o vykonstruované udání zaměstnanců mateřské školky s jasným cílem rodiče poškodit.
Přestože možné zneužití vyloučila sama norská policie, děti zůstávají odebrány již třetím rokem, a vůbec nic nenasvědčuje tomu, že by se norské orgány chystaly svůj přehmat napravit, a v rozporu s fakty a s důkazy si dál trvají na svém, aby nemusely přiznat fatální pochybení. Sourozenci jsou nadto rozděleni, protože se nenašla žádná pěstounská rodina, která by je chtěla vychovávat společně.
Všechny odpovědi, snad s výjimkou odpovědi od premiéra Sobotky, mají jednu společnou věc. Všechny jsou formulovány jako obhajoba. Jako obhajoba toho, proč Česká republika nemůže nijak zasáhnout, resp. proč už dávno nezasáhla. A proč se na ni nelze spolehnout ani do budoucna. Vůbec neobsahují žádný přislib, že český stát se svých občanů zastane, žádný nástin řešení. Jsou to vesměs alibistické odpovědi státních úředníků. Aneb kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.
Patrná je ještě jedna věc. Přestože všechny interpelace mají stejný základ a liší se jen konkrétními dotazy, přestože všechny byly doručovány ministrům prostřednictvím premiéra, jednotlivé resorty vůbec nespolupracovaly při přípravě odpovědí. Je tam jasně patrné, že levá ruka neví, co dělá pravá.
A nelze nevidět i snahu, přehazovat si celou tu kauzu jako horký brambor. Ministerstvo zahraničních věcí nemůže nic dělat, odkazuje na Úřad mezinárodně právní ochrany dětí, Úřad pro mezinárodně právní ochranu dětí odkazuje na ministerstvo zahraničních věcí apod. Dost možná důvod, aby se tím sněmovna zabývala i nad rámec interpelací na některé z příštích schůzí a přiměla českou vládu aspoň v této věci překonat svůj resortismus a fungovat jako celek.
A nyní se dostávám k tomu, proč konkrétně nesouhlasím s první odpovědí, kterou je odpověď pana ministra zahraničních věcí.
Vážený pane ministře, vaše odpověď přišla jako první. Vůbec mne nepotěšila. Nakonec však musím uznat, že ve srovnání s ostatními byla nejvstřícnější. Chápu, že právě váš resort byl s případem konfrontován jako první. Jsem si vědoma toho, že naše velvyslanectví v Oslo jej trvale sleduje, ale obávám se, že pouhé sledování nestačí. Konzulární služba je zřízena k tomu, aby řešila typické situace podle předem daných postupů.
Tento případ je ale výjimečný. Neexistuje pro něj šablona a nedivím se, že konzulární služba je odsouzena k tomu, kauzu pouze sledovat, nota bene, když je vystavena obrovské nevstřícnosti subalterních norských úředníků.
Proto je třeba řešení přenést do diplomatické, popř. dokonce mezinárodně právní roviny. Mrzí mne, že ve vaší odpovědi jsem nenalezla ani náznak hodnocení z hlediska obecného mezinárodního práva veřejného, natož naznačení postupů, které by v jeho rámci byly možné. Mám na mysli tzv. diplomatickou ochranu jakožto specifický právní institut práva mezinárodního. Jsem si vědoma toho, že na ni není právní nárok a že není a ani neměla by být regulována zákonem. To však neznamená, že bychom na ni měli zcela rezignovat. Indové nerezignovali a byli úspěšní, jak jsem o tom již mluvila - budu mluvit - v reakci na odpověď paní ministryně Marksové.
Úspěšní byli i Slováci v některých kauzách ve vztahu k Británii. Oni prostě hledali způsoby, jak dosáhnout svého, nikoli způsoby, jak si zdůvodnit, že kauzu jen sledují. Proto nesouhlasím, že další kroky je možno učinit jen soudní cestou. Je nezbytný diplomatický tlak, který přiměje samotné Nory tuto kauzu, která jim dělá ostudu, nebagatelizovat.
Ještě k obecné části vaší odpovědi. Předpokládám, že Ministerstvo zahraničních věcí, když zmiňuje norský zákon o péči o děti ze 17. 6. 1922, má ve skutečnosti na mysli zákon ze 17. 6. 1992, to podotýkám na okraj.
A nyní k mým jednotlivým dotazům. Vážený pane ministře, já kvituji, že se chystá schůzka s norským velvyslancem v České republice, ale proč se tato schůzka chystá pouze na úrovni vrchní ředitelky sekce právní a konzulární Jany Reinišové (?) a proč se s velvyslancem nesejdete vy osobně? Proč vy osobně neintervenujete u vašeho norského kolegy Brendeho?
Pane ministře, obě děti jsou od svých rodičů odděleny již tři roky, je třeba jednat rychle. Ne tak, aby se zadostiučinění dočkali možná jejich vnuci. Stejně tak není možné čekat s rozhodnutím o dalších krocích až do doby vynesení rozsudku Evropského soudu pro lidská práva. To už může být pozdě. Je třeba, aby Česká republika dala velmi zřetelně najevo zájem o své občany, protože i to se může projevit na rychlosti a obsahu rozhodování. České republice snad nic nebrání poskytnout soudu vlastní stanovisko. Například pokud Norsko nebude cítit žádný tlak z České republiky, nebude jej nic nutit k tomu, aby se věcí znovu zabývalo. Vy na ně musíte tlačit, to je vaše role, nikoli přistupovat na jejich pravidla hry.
Dále uvádíte, že je nezbytné, aby rodiče situaci nepodceňovali a v případě odebrání dítěte využili bezplatného právního poradenství v rodinných otázkách a bezplatného poskytování právních služeb. Bezplatné právní služby nikdy nejsou tak kvalitní jako služby placené, právě proto, že jsou bezplatné. A nejen to, jak se ukázalo právě v norské kauze, podobné právní služby vedou spíše k rozhodnutí proti biologickým rodičům. Evě M. se dostalo v Norsku několika právních rad. Jednak aby se rozvedla s manželem, jednak aby souhlasila s dočasným umístěním dětí v pěstounských rodinách. Obojí se obrátilo proti ní. Tyto právní služby bohužel fakticky často skrytě či otevřeně působí jako součást obžaloby a radí v podstatě jediné - přiznejte se a spolupracujte a nedělejte problémy, jinak to pro vás bude ještě horší. Rodiče obou bratrů situaci skutečně podcenili, ale podcenili ji právě v tom, že se spolehli na jim doporučené bezplatné norské právní služby.
Ještě závěrem k webovým stránkám ministerstva. Já jsem se vás ptala, zda je možné, aby Ministerstvo zahraničních věcí na státy, které by se jim případně jevily pro občany České republiky z hlediska vysokého počtu odebíraných dětí jako rizikové, upozorňovalo na svém webu obdobně, jako upozorňuje na jiná specifika jednotlivých zemí. Zdůrazňuji slovo jednotlivých. Vy jste mi dal odkaz na stránku týkající se obecně péče o děti v zahraničí. Obecně v zahraničí. Není tam jediná zmínka o situaci v Británii, není tam jediná zmínka o situaci v Norsku. Žádná taková zmínka není ani na stránkách věnovaných konkrétně Norsku a konkrétně Británii. Jinými slovy, čeští občané hodlající se dlouhodobě usadit v Norsku či Británii nemají šanci z webu Ministerstva zahraničních věcí zjistit, že pravděpodobnost, že jim tam budou odebrány děti, je o několik řádů vyšší než pravděpodobnost, že se jim totéž přihodí v České republice a že děti jsou v těchto zemích často odebírány vyloženě z malicherných důvodů a na základě nepodložených udání. Pane ministře, nechte vaše podřízené, ať to na web takto doplní anebo si opravte svoji odpověď na moji čtvrtou otázku, protože neodpovídá skutečnosti. Děkuji za pozornost.
