Děkuji za slovo, vážená paní ministryně, vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, v úvodu své řeči bych chtěla zareagovat na některé informace, které tady zazněly, a možná je uvést na pravou míru. Zazněla tady informace, že dávky pěstounské péče nebyly valorizovány už 8 let. Takže to není pravda, musím říci, že jsem to byla skutečně já, kdo valorizoval dávky dlouhodobým pěstounům v roce 2017 při projednávání zákona o státní sociální podpoře. Já jsem v té době valorizovala tyto dávky do té tabulky, která je součástí zákona o sociálně-právní ochraně dětí, je od roku 2013. Tehdy jsme to nevázali na tu minimální mzdu, protože to vzniklo pozměňovacím návrhem ve sněmovně, ale skutečně tento návrh byl přijat v Poslanecké sněmovně. Valorizovala jsem dávky těm dlouhodobým pěstounům, protože po dlouhých debatách ve výboru pro sociální politiku v Poslanecké sněmovně vyplývala potřeba posílit především tu dlouhodobou pěstounskou péči. Bylo nám nikdy zodpovězeno, kolik vlastně potřebuje systém těch pěstounů na přechodnou dobu, kdy je ta hranice, která je optimální pro celý ten systém. Musíme si uvědomit, že pro dítě nejvíce traumatizující je, když mění neustále své výchovné prostředí. Dnes i celosvětově je trendem zejména stabilita umístění dítěte a zajištění jeho dalšího stabilního vývoje. Takže pokud máme možnost umístění takového, které zajistí návaznost dlouhodobé pěstounské péči, anebo z těch takzvaných kojeneckých ústavů, dneska dětských center, po novelizace občanského zákoníku, kdy nám zase zkomplikovalo další převádění do adopcí na delší dobu, protože ta matka může odvolat souhlas s adopcí až do 3 měsíců, eventuálně ještě prodloužit, tak ty děti zůstávaly delší doby v péči, kterou už nebylo nutné takto poskytovat. A vzhledem k tomu, že tam čekali jenom na to stabilní umístění, tak se mohlo využívat také takzvané předadopční a předpěstnouské péče. Proč to říkám? Nepovažuji za úplně ideální, aby každé dítě, které je v ohrožení, opuštěné muselo vždycky být přijato jenom do té pěstounské péče na přechodnou dobu, ale aby vždycky individuálně bylo možné využít v té řešení, které bude individuálně nejlepší pro zajištění jeho dalšího stabilního vývoje, aby co nejméně střídalo svá výchovná prostředí. Tak to by bylo možná první, na co jsem chtěla upozornit, protože již v roce 2013, kdy byla přijata ta první část, vlastně první krok této transformační novely, dá se říci, protože transformace na základě strategických dokumentů vlády v roce 2012 a Akčního plánu vlády 2012 a dále, tak vlastně byla podkladem pro tady tuto novelu zákona o sociálně-právní ochraně dětí, který nese spoustu problémů. A mimo jiné bych chtěla říci, že tento zákon již v tom roce 2013, k tomuto zákona dal veto pan prezident Václav Klaus. Já se domnívám, že to veto je aktuální poměrně dodnes, protože se všechno, co v tom vetu napsáno je, skutečně naplňuje. A v dnešní době se nám ztratily zájmy o adopce, což je možná velmi zajímavá informace. A ta v tom vetu je přímo napsaná. Že takto to dopadne po tom zákoně, protože adopce nebudou, nejsou. Takže to je jedna informace i od opatrovnických soudů, kteří mně navštívili v pondělí. A také jsme společně tedy přišli na projednávání ústavně-právní výboru, protože údajně tedy právní nebo ti opatrovničtí soudci nebyli o této novele informováni. Je to jejich tedy spolek opatrovnických soudců. Přišli tam s celou řadou připomínek, ale když viděli jednání toho ústavně-právního výboru, tak nabídli, že ty připomínky zašlou písemně, že tam nebylo možné už ty jednotlivé paragrafy řešit, na tom jednání toho výboru. Ale co jsem já považovala za hodně důležité, a asi to s tím také souvisí, protože ten zákon je tak složitý a taková koncepční změna, že opravit ho jednoduchým pozměňovacím návrhem, jak tady zaznělo, to skutečně možné není. Ten pokus tady učiněn byl, ale paní doktorka z legislativy ví, že jsme se vždycky zasukovali, že ta jednotlivá opatření jsou provázaná nepřímo i do dalších zákonů a dalších. A že to je skutečně až příliš komplikované. Je to koncepční změna. Koncepční změna, která byla přinesena prostřednictvím pozměňovacích návrhů. Já věřím tomu, že ministerstvo nemá jednoduchou úlohu, protože těch pozměňovacích návrhů bylo opravdu obrovské množství. A to, co k nám doputovalo z Poslanecké sněmovny, je poměrně nesourodý kompilát. A mnohé věci jsou navzájem v nesouladu. Skutečně dokonce v příkrém nesouladu. Také paní náměstkyně Jirková i mě navštívila, také jsme spolu hovořily jak osobně, tak písemně. Slíbila, že některé věci, že jsou si vědomi těch problémů, jsou si vědomi chyb tohoto zákona, některé věci hodlají opravit metodickými pokyny či výkladem. Já se domnívám, že to není úplně správná cesta, protože co je v zákoně psáno, to by mělo být také jasné, protože ten zákon je natolik komplikovaný a složitý, že chodit od jednoho k druhému a vysvětlovat to metodickými pokyny, eventuálně slibem, že přineseme novely tohoto zákona, tak nevím, jestli toto je skutečně role Senátu, s tímto souhlasit.

Ještě bych si možná dovolila citovat další věc. Tady cituji:

„Mám vážné obavy, že takovéto opatření, určitě zamýšlené ve prospěch dětí, by mohlo být bez řádné zákonné úpravy zneužito. Je třeba si uvědomit, že Úmluva o právech dítěte, jíž je ČR vázána, zakotvuje v článku 16 ochranu dítěte před vystavení svévolnému zasahování mimo jiné do jeho soukromého života a práva dítěte na zákonnou ochranu proti takovým zásahům. Přesun dítěte do smluvní rodiny je nepochybně zásahem do soukromého života dítěte. Zde dochází k zásahu do základních práv dítěte na základě smluvního vztahu bez jakékoliv kontroly soudem.“

No, možná je to trošku překvapivé, není to úplně aktuální a není to úplně napasované na tuto novelu, přesto je to určité varování. Jsou to slova bývalé prezidenta Václava Havla. Jsou to slova, kterými kdysi doprovodil své veto zákona o výkonu ústavní výchovy. Ano, vztahovaly se tehdy k diagnostickým ústavům a ústavní výchově, ale jsou navýsost aktuální i dnes. Chtěla bych na to upozornit, protože některá opatření se skutečně mohou vymknout ze soudní či jiné kontroly. Například opatrovničtí soudci mě upozornili, že správní řád jim omezuje pravomoc soudní. Tak já si myslím, že to je prostě tak chybné koncepčně, toto upozornění je pro mě tak chybné, že to nebezpečí tady skutečně určitým způsobem je. Ten § 27a je trošičku vágní, protože to dítě může být umístěno a po zákazu umístění do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, těch ZDVOP, bude moci být umístěno pouze do péče fyzické osoby, to znamená osoby v evidenci. A my si musíme uvědomit, že tyto osoby v evidenci jsou pěstouni na přechodnou dobu, kteří se mnohdy skutečně vymezují. Je otázka, jestli tady to krizové opatření s tím souvisí, či ne, zda se budou moci vymezovat, nebo ne. Měli by mít skutečně nařízení, že musí přijmout jakékoli dítě. To v tom zákoně chybí. Takže toto opatření tam je potom vysvětleno v jiném úplně kodexu, v jiném zákoně, ale lhůta pro vydání předběžného opatření skutečně už byla odstraněna, není tam. Takže až do opatření soudu to dítě bude čistě na pokynu OSPOD, orgánu sociální právní ochrany dětí, umístěno do péče fyzické osoby, a to je otázka, kde se ta fyzická osoba najde. Ta osoba v evidenci může být skutečně na druhém konci republiky, protože nebude místo v tom zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, která jsou dnes na tuto pomoc připravena 24 hodin denně. Takže tady to nebezpečí je, tady to rozhodnutí soudní tam lhůtu nemá. Až do doby než rozhodne soud. Pokud nerozhodne do 24 hodin, bude muset odůvodnit. Je to trošku tedy na vodě. Je otázkou, jestli se to týká skutečně jenom těch dětí třeba nalezených na ulici, znám ty případy. Ono je nejlepší skutečně znát ty věci konkrétně a navštěvovat ta zařízení. Podívat se do těch dětských center, jak fungují. Na Slovensku vyřešili už novelu v těch letech 2012, když jsem s těmi záměry byla seznámena i se zástupci nevládních organizací, kteří v té době se v České republice velmi zasazovali o tyto změny a zasazují se dodnes – a ministerstvo jistě se netají tím, že s nimi hodně spolupracuje – tak v té době Slovensko se postavilo k celému problému trošku jinak. Ti přejmenovali ze dne na den kojenecké ústavy na jiný název, takže zrušili kojenecké ústavy tím, že je přejmenovali, to je taky možnost. A pěstouny na přechodnou dobu – a jinak zůstaly ústavy v té práci stejné – ty pěstouni na přechodnou dobu se stali zaměstnanci těchto dětských center nebo rodinných center, oni to tam mají nějak tak nazvané. To je dobrá cesta. To bych považovala za koncepční řešení, protože ti pěstouni na přechodnou dobu by byli více pod kontrolou státu. Dneska je to trochu problematické. Mají doprovázející organizace, které jsou saturovány celkově částkou až 600 milionů korun ročně. Je otázkou, jakým způsobem poskytují to své doprovázení a zda ta školení jsou vždy přínosná. Někteří pěstouni říkají, že pro ně až tak moc přínosné nejsou. Tyto doprovázející orgány si přednostně vybírají rodiny jen s jedním dítětem, protože za tu jednu smlouvu mají stejnou částku, jako by měli s dětmi více. To znamená, že celkově ta pěstounská péče směřuje spíše ke svěřování těch jednotlivých dětí jednotlivým pěstounům. Ne vždycky to možné je. Máme sourozenecké skupiny, ty jsou teď tak trochu mezi. Mohou se umisťovat, pokud to bude v nejlepším zájmu dítěte. Dneska je ta realita taková, že ty děti jsou rozdělovány, tak tyto kazuistiky skutečně k dispozici mám. Jsou svěřovány do pěstounské péče a také někdy například jeden sourozenec zůstane v té pěstounské péči na přechodnou dobu a druhý je vrácen do dětského centra do ústavní výchovy. Tady bych chtěla upozornit, že dítě se nesmí v žádném případě ztratit z dohledu státu v tom dobrém slova smyslu. Tady to upozornění mám opravdu od pěstounů, se kterými jsem vedla dlouhodobé debaty. My jsme se vlastně etablovali do takové pracovní skupiny, kde byli zástupci soudů, psychologů, dětských center, pěstounů, kteří jsou i dnes v té alianci pro národní péči, a dalších. Upozorňovali, že pokud se dítě postupně ztratí z dohledu státu, to znamená, že stát může rezignovat nebo bude rezignovat na státní dohled prostřednictvím zákona o sociálně-právní ochraně dětí a převede mnoho agendů do takzvaných smluvních vztahů, což v tomto zákoně už částečně je, že dítě bude uzavírat smlouvu o svém pobytu – dítě, nevíme jakého věku. To, že je tam odkaz v důvodové zprávě na občanský zákoník, není v zákoně, takže je to jenom prostě dítě. A pokud se dostaneme do poskytování služeb v režimu tedy Ministerstva práce a sociálních věcí v režimu služeb, tak už se dostáváme trošku mimo ten režim sociálně-právní ochrany dětí. A to varování je takové, z těch organizací je takové, že pokud by se dítě ztratilo z dohledu státu, tak by mohlo docházet k takzvanému párování. To znamená, že by ty nevládní organizace zajišťovaly ty pěstouny pro dané dítě. A dítě už by se tímto způsobem mohlo ztratit mimo dohled státu. Že se tak už částečně děje, to vím také. Co se týká těch dětských center, tak máme zde statistiku 228 dětí, což je tedy velice zajímavé využití statistiky pro argumentaci. Protože to je takový stacionární údaj, že máme možná dneska ráno v 10:37 někde 228 dětí. Ta realita je taková, že ty děti v dětských centrech samozřejmě procházejí tím dětským centrem. My jsme vždycky potřebovali vědět a žádali jsme po ministerstvu, aby nám dodalo jasnou analýzu, jak děti procházejí celým systémem. Kolik jich zůstává v dětských centrech, kolik se vrací do vlastní rodiny, kolik se vrací nebo odchází do náhradní péče dlouhodobých pěstounů, kolik do adopcí. No, tak ty teď nemáme. Ale tyto statistiky tak úplně přesné nikdy nebyly. Ty děti jsou zhruba 800, asi 800 dětí prochází ročně těmito dětskými poměry. A podle například tady této práce – Metodika zpracování plánů transformace pobytových zařízení v rámci péče o ohrožené děti – to je ten známý program CZ04, placený z norských grantů. Ale je docela zajímavý, z roku 2014. A tam je psáno, že kojenecké ústavy, tedy dnes dětská centra, se transformují díky volné legislativně naprosto evolučně bez problémů už dnes. Takže ty, které já znám, tak skutečně poskytují tu péči, která je šitá na míru, mají tam částečně to zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, částečně pro děti, které jsou neumístitelné jinde. A zbytek té činnosti nebo pro ty, které se vrací tedy z pěstounské péče na přechodnou dobu, a zbytek je poskytován ambulantně, nebo terénním způsobem. Takže dneska to legislativa umožňuje. A nevím, proč bychom měli pořád šroubovat další a další nařízení a zákony, jak je ve světě možná zvykem, aby všechno bylo dodržováno. Jediné, co se nám při tom dodržování ztratí, je možná nejlepší zájem toho dítěte. Z těch dětských center až 80 % dětí, většinou, možná i více, odchází do rodinné péče. Skutečně jenom ty děti, které mají vážné zdravotní handicapy, nebo je to i se souhlasem rodiny, potom přecházejí do těch dalších ústavních zařízení. Těch je skutečně minimum. Takže ty děti většinou se vrací. A jenom kvůli občanskému zákoníku to trvalé umístění nám trošičku v čase se posunulo. Je otázkou, jestli skutečně všechny děti musí jít do pěstounské péče na přechodnou dobu, jestli je to vždycky v tom nejlepším zájmu toho konkrétního dítěte. Možná bych varovala před tím, aby se argumentovalo tím, že ty děti, které tímto způsobem projdou například dva měsíce, protože to v tom je napsáno, že drtivá většina těchto dětí má dobu pobytu kratší než dva měsíce, je, že po tomto pobytu mají už neschopnost navázat citové vztahy ve svém životě, asi na věky.

No tak to se domnívám, že není úplně férová argumentace. Stejně jako se u školských zařízení říká, že tam vychází, já nevím, 50 % dětí, které páchají potom nějaké zločiny atd. Musíme si uvědomit, že ty děti jsou traumatizované, dosti často z toho rodinného prostředí, ze kterého přicházejí. I tam mohou být dokonce i anatomické změny už té tramatizace pozorovatelné. A nemusí to být skutečně vázané vždycky jenom na ten pobyt. Tím nechci ten ústavní pobyt jako hájit oproti pěstounské péči, ale chtěla bych k tomu říci, že si musíme uvědomit, co je skutečně reálné. A že my bychom měli mít vždycky takový systém a takovou koncepci, která pro každé ohrožené dítě nalezne to nejlepší řešení pro zajištění jeho stabilního vývoje. Před pěstounskou péči na přechodnou dobu, já jsem pro ni, ale skutečně v přísně indikovaných případech, kdy je jasné, že to dítě, že ty rodinné poměry jsou sanovatelné a bude to dítě vráceno zase zpět těm svým biologickým rodičům. Pokud pak bude docházet k dalšímu a dalšímu střídání péče, tak to trauma z odebrání a ze změn toho prostředí je mnohem horší než ten vlastní pobyt sám. Takže musíme si uvědomit, že tam je nejenom ten attachment toho přilnutí, ale také attachment toho odejmutí. A ten je tedy ztráta attachmentu, tedy ta traumatizace dítěte z toho odebírání a přemisťování. Je toho skutečně hodně. A hodně tady děkuji panu místopředsedovi Oberfalzerovi, protože já bych se tady dostala k těm slibům, jak nám slibují, že novelizují tam otázky zákazu umisťování do těch zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Nevznikl tedy omylem s tím, že se svezl s tím zákazem pobytu v těch ústavních zařízeních, že je tam slib novelizace. Druhá věc je otázka těch předběžných opatření. Tam musí dojít k ke změně. Je to všechno také v té zprávě, informace z legislativy, protože ta je naprosto dokonale zpracovaná. A já se domnívám, že je taky cesta, že ten návrh zamítneme. A já dávám návrh na zamítnutí. A že si skutečně sedneme, dokonce i s těmi odborníky, kteří, možná neúmyslně, ale jsou, nebyli vyslechnuti v této široké debatě. Že se skutečně budeme zabývat tímto zákonem. A že na tom, že by se měly zvýšit peníze těm pěstounům, se můžeme shodnout, taková novelizace může být velice rychlá, ale ty ostatní chyby jsou natolik zásadní, že se domnívám, že bychom neměli rezignovat na svou funkci senátorů, ale protože se jedná o koncepční změnu, tak já v tuto chvíli navrhuji zamítnutí tohoto návrhu zákona. Děkuji za pozornost.