Vše podléhalo direktivám moskevského centra.

V devadesátkách jsme si prožili překotný a jen částečně zdařilý návrat k demokracii a kapitalismu, abychom záhy skončili pod diktátem Bruselu, respektive Evropské unie. Vzpomínám si, že před lety jsem se smál direktivám, které znamenaly normy o balení koblih, nebo když náš tehdejší eurokomisař Vladimír Špidla navrhoval celounijní příkaz, aby při určité teplotě byli zaměstnavatelé povinni poskytovat zaměstnancům, pracujícím pod přímým, sluncem opalovací krémy.

Tato směrnice neboli direktiva neprošla, ale proti dnešním direktivám Evropské komise a následně Evropského parlamentu jsou úplnou srandou. Dnešní direktivy z bruselského centra nejsou o životě a smrti někoho z nás, spíše bych to nazval o bytí či spíše nebytí celé Evropy. Protože co jiného mohou přinést opatření Green dealu, než chudobu?

Jistě ne blahobyt a prosperitu, ani nepřinesou obrat klimatu či zlepšení životního prostředí. A už vůbec ne návrat k „lídrovství“ Evropy. Vždyť ostatní (Čína, Indie) se nám smějí. Jezdí na konference o klimatu a otvírají nové uhelné elektrárny. I USA od dekarbonizace částečně ustupují.

Jen si říkám, zase jsme v těch direktivách až po uši. A naši lídři jezdí pro své příkazy do Bruselu a tváří se, jak jsou skvělé a pro nás výhodné. Moc se toho opravdu nezměnilo. Podstatné je, že žijeme v míru, zatím…

Pojďme k evropským volbám a změňme to!