Děkuji za slovo, pane předsedající. Já jsem samozřejmě požádal o zařazení tohoto bodu z logiky věci, protože jsem předsedou meziparlamentní skupiny přátel Česko-Izrael a předmětný článek, o kterém se tady bavíme, hrubým způsobem tedy vybočil z našich, bych řekl, standardních postojů a zabýváme se jím proto, že autoři tohoto článku jsou dva bývalý, jeden současný, neboli budoucí bývalý ministr zahraničí, z toho dva jsou tedy aktivní členové naší současné vlády a z logiky věci tedy, protože to hrubým způsobem podle některých kolegů narušilo naše vztahy - já si myslím, že naše vztahy to nenarušilo, ale vybočilo to prostě z nějakého rámce našich standardních postojů, tak proto chci, aby se tím na můj návrh Sněmovna zabývala, a sdělil bych vám některé postoje, které jsem zaregistroval. Některé jsou moje, některé kolegů a poprosil bych vás, abyste to vzali v potaz. Samozřejmě k celé věci zaujal postoj i zahraniční výbor, což má logiku. Předpokládám, že zpravodajka zahraničního výboru kolegyně Červíčková tady pak přednese jeho usnesení.
V poslední době se zahraniční politika v našich důležitých relacích dostává do zbytečných turbulencí, a tam, kde jsme byli čitelným a vypočitatelným partnerem, se ocitáme jednostrannými, ve vládě a ve Sněmovně nediskutovanými kroky nejen na názorové periferii, ale i uvádíme naše přátele ve strategických vazbách do nejistoty. V případě Izraele prezident, premiér, předseda Poslanecké sněmovny i další pak musí reagovat. Samozřejmě nikdo dosud nezdůvodnil, proč byl vlastně ten předmětný článek publikován, proč nebyl řádně konzultován, proč se o tom nejednalo s izraelskými partnery a kdo tím co sledoval? Jestliže se má zde zřizovat komise pro hybridní hrozby - nebo byla zřízena - a cizí vlivy, mohla by jako jeden z prvních úkolů prozkoumat, zda se právě v případě tohoto článku nejednalo v intencích partikulárních, nebo dokonce nečeských zájmů. Vítám, že se věcí zabýval 11. června i zahraniční výbor a přijal usnesení, o kterém už jsem výše hovořil. V této souvislosti je důležité, že Poslanecká sněmovna jako celek v loňském roce přijala usnesení k antisemitismu a k výzvám k bojkotu státu Izrael. Na každé poradě nejvyšších ústavních činitelů se diskutuje o tématu Izrael a konkrétně o přesunu našeho velvyslanectví do Jeruzaléma. Ukazuje se ale, že to nestačí. Vyjde článek; on to není dopis, ale je to článek, který jde proti závěrům těchto schůzek. Vyvolá to šok doma a velké znepokojení v Izraeli. Řekněme, že naši izraelští přátelé spíš nad tím jenom tak povytáhli obočí, a protože jsme přátelé, tak to nijak zvlášť veřejně nekomentovali. Jeho jediným zdůvodněním je, že se neodchyluje od koncepce zahraniční politiky z roku 2015. Tato koncepce nebyla této, ani minulé Sněmovně představena. V červenci 2015 se zde ve Sněmovně konal jakýsi kulatý stůl. Je pravda, že ji schválila vláda, ale byla to vláda minulá, a navíc to bylo v době, kdy žádný nový mírový plán na stole nebyl a izraelská vláda se pohybovala v přísných mantinelech mírového procesu z Osla z roku 1993, který si dal za cíl dvoustátní řešení - tehdy.
Článek vyšel navzdory závěrům z posledního, tedy aktuálního jednání ústavních činitelů z 11. března 2020, tedy i pana ministra zahraničí Petříčka, a cituji: "Vyjadřujeme naději, že mírová iniciativa Spojených států amerických Peace to Prosperity je konkrétním návrhem, který má potenciál dát blízkovýchodnímu mírovému procesu novou dynamiku, jež povede k obnovení přímých jednání obou stran." Ten článek vyšel navzdory ujištění ústavních činitelů, že nakonec z toho deníku Právo bude stažen, aspoň takové já mám informace, kvůli své nevhodné diplomatické formě, zčásti jistě i obsahu a účelu, který neznám, a také i načasování, protože předcházel telefonátu premiéra České republiky a telefonátu premiéra Izraele Benjamina Netanjahua. Na minulé schůzi dokonce padala hesla o anexi, paralely Československa v roce 1938 a 1968, dokonce ostré výrazy jako nácek apod. Já to vidím úplně naopak. Militantní část Palestinců s podporou jistých sil v regionu terorizuje léta civilní obyvatelstvo v Izraeli, chce jej vymazat z mapy, používá takové pejorativní výrazy jako zmijí hnízdo v Tel Avivu apod.
Já myslím, že je trapné a nedůstojné srovnávat Izrael s expanzivním nacistickým Německem. Naopak sudetští Němci se v roce 1938 a v průběhu dalších desítek let odvolávali na Palestince jako na národ bez státnosti apod. K té historické paralele přednášené zde ministrem kultury panem Zaorálkem bych poznamenal, že situaci Palestinců a Arabů si naopak vždy přisvojovali nacisté. Byla to pro ně doprovodná ideologie antisemitismu. Jako příklad bych uvedl citát z projevu říšského kancléře Adolfa Hitlera z předmnichovské krize v září 1938, kdy, cituji: "ubozí Arabové jsou bezbranní, snad i opuštění. Němci v Československu nejsou ani bezbranní, ani opuštění. To nechť se bere na vědomí." Tak to jenom k tomu, jak velmi, velmi tedy analogie a paralely pokulhávají.
Pro mě další nepřijatelnou analogií je anexe Krymu. Izrael nezabírá území cizího státu, navíc zde jde o bezpečnostní aspekt pro celý region. Stát Izrael na území byl od roku 1948 a nemůže jej opustit. Podstatou mírového návrhu je rozšíření civilní jurisdikce na část osídlení, která již existují. Výsledné řešení bude záviset na dohodě. Uznejme proto, že by se nám lépe žilo bez takovýchto článků. V šachové terminologii by potom prezident, premiér i předseda Sněmovny měli učinit tzv. vynucený tah a ozvat se, ale myslím si, že to by se nemělo opakovat. Není možné zjednodušovat situaci na to, že je všechno špatné, co udělá Izrael. V pondělí začaly létat znovu rakety z Gazy a nikdo ani nevzdechl. Nikdo si, ani naše média, nikdo si toho nevšímá. Všichni už to považují za takový v podstatě folklór.
Je nemravné Izrael démonizovat, ale dělají to zejména ti, co si tam neudržují žádné vztahy, nebo je to dlouho, co s nějakým izraelským představitelem jednali. To je na margo ministra kultury. Ale dělají to progresivistická levicová hnutí v západní Evropě, která nemají žádný tvůrčí politický program a promítají svůj ideologický boj na mapu světa. Tu proti Trumpovi, jako vzpomeňme na Obama mánii, v tomto případě jde o progresivistickou levici, ideovým zlosynem je tady Netanjahu. Mezinárodní právo se tvoří, vzniká jednáním, dohodami, které mohou překonat minulý status quo. Ten je skutečně dán právě mezinárodním právem, ačkoliv jeho interpretace je na Blízkém východě zpravidla vždy diametrálně odlišná. Současná situace nová není. Vzpomeňme na sjednocení Německa nebo vznik Československa na základě rozpadu Rakouska-Uherska, tedy nerespektováním tehdejší ústavy a zákonů. Prostě někdy realita, kreativita a fantazie mohou předběhnout status quo a my bychom měli Izrael povzbudit na této cestě, aby jednal a učinil další pokus v nekonečné řadě a ne ho kárat, mentorovat a psát do novin, co dělá špatně.
Nad mezinárodním právem je vždy ještě jedna vrstva, a je to imperativ míru. Na Blízkém východě podpora radikální palestinské agendy nadále klesá, zejména v Saúdské Arábii, Ománu, Bahrajnu a Spojených arabských emirátech, jejichž vládnoucí politici, stejně jako Trumpova administrativa ve Spojených státech, radikálně omezili finanční podporu Palestincům. Tyto arabské země jsou na rozdíl od článku našich ministrů otevřené novému mírovému plánu a nijak ho neodsuzují.
Já bych tady si dovolil drobnou vsuvku o vztazích Izraele a Palestiny. Uvědomme si, že v 19. století byla Svatá země velmi řídce osídlená. Významnější arabské přistěhovalectví začalo až v 19. století. Britové na nátlak Arabů zabránili Židům vstoupit do Palestiny, zatímco arabské osidlování pokračovalo dále. A v důsledku toho před vznikem Izraele žilo v britské mandátní Palestině více Arabů než Židů.
Více než polovina Židů na přelomu století pocházela z muslimských zemí. To je potřeba si uvědomit. V důsledku zabíjení a vyhánění. Palestinci příležitost pro svůj stát do značné míry promarnili. Já jenom doporučuji vaší pozornosti fakt, že v Palestině čtrnáct let neproběhly demokratické volby, takže to je si myslím fakt vhodný k zaznamenání. Palestinci odmítli rozdělení Palestiny na stát židovský a arabský a začali vést vyhlazovací válku. Nyní žije v Izraeli zhruba 20 % etnicky arabského obyvatelstva. Vedoucí palestinští představitelé jsou vedeni nesmiřitelným nepřátelstvím ke všem Izraelcům a jejich cílem je "Palestina od Jordánu k moří", kde není místo pro žádný židovský Stát Izrael.
Jistě uznáte, že toto východisko k jednání je asi nepřijatelné. V jejich pojetí jsou Židé "osadníci", nejen ti žijící za "Zelenou linií", ale i ti žijící v mezinárodně uznávaném Státu Izrael, tj. hranicí před rokem 1967. Ke světlým stránkám naší zahraniční politiky od roku 1989 patří podpora Izraele v jeho zápase o přežití. Mnozí, zejména levicoví politikové v EU zastávají vyhraněný propalestinský postoj, vedou důslednou propalestinskou politiku a vycházejí z palestinské teorie o "ukradené zemi". Já tvrdím, že u nás tady to nemá příliš místa, protože my nemáme, žádná z našich stran nemá žádný muslimský elektorát - zaplať pánbůh. A v té západní Evropě vnímám ty politiky, boj o hlasy jako propalestinské právě z těchto důvodů, protože mají díky své dosavadní činnosti, která trvá desítky let, význačný muslimský elektorát. A my ho nemáme - zaplať bůh.
Po celou dobu existence Izraele politici z celého světa a nevládní organizace posílají miliardy eur do nefunkčních struktur tzv. Palestinské samosprávy. Já doporučuji všem, ať se fyzicky jedou podívat, kde a jak ty peníze končí, protože zjevně se používají ty prostředky na teroristickou činnost. Hamás je teroristická organizace, která ovládá Gazu, hnutí Fatah je bez demokratické legitimity, řídí z hlavního města tzv. samosprávu na Západním břehu Jordánu. Ale obě entity se prohlašují za palestinskou vládu. Kdyby, teoreticky byl Západní břeh Jorádnu předán nějaké palestinské entitě, hrozí reálné nebezpečí, že by se stal podobným centrem jako Gaza.
Samostatný stát Palestinců (dnešníma očima viděno) je aspoň, podle mě, málo reálný. Byl by nebezpečím totiž i pro sousední Jordánsko a celý region. Je řada jiných řešení mezi společným státem a dvěma státy. Určité prvky samosprávy, autonomie, atd. atd. Může to být cokoliv, ale samozřejmě to řešení musí najít tam oni sami. A těžko jim jako my můžeme udělovat v tomto případě nějaké knížecí rady. Zkoušelo to OSN, Evropská Unie, Obama, všichni společně - nevyčítejte tedy Trumpovi, že zkouší něco jiného, protože nechce kopírovat Obamu. Ale znovu, já bych to neviděl, že to zkouší on. On prostě, oni hledají společně s Izraelci, anebo resp. Izraelci sami hledají nějaké řešení, protože doteď se to zaseklo a k ničemu to nevede, než k tomu, že doporučuji všem, že by si zkusili třeba stáhnout aplikaci do svých chytrých mobilních telefonů, která varuje izraelské občany před raketami a divili byste se, jak často vás ta aplikace bude v noci budit a varovat před letícími raketami.
Kolegové se v článku odvolávali na Mezinárodní právo, že to je největší palestinská opora a Rezoluce Rady bezpečnosti OSN č. 2334 z roku 2016. Takhle to komentoval současný ministr kultury, který se pořád nemůže zbavit stigmatu, že byl ministr zahraničí. Rezoluce byla přijata 23. prosince 2016. Prošla, protože Obamova administrativa proti ní neuplatnila veto, ale jen se zdržela hlasování. Uvádí, že osídlování představuje zjevné porušení mezinárodního práva, nicméně nemá právní platnost. Neobsahuje žádné sankce ani opatření, byla přijata v rámci nezávazné kapitoly VI Charty Organizace spojených národů. Nemá reálný význam ani z pohledu mezinárodního práva - ani nemůže mít. Je jednou z dlouhé řady rezolucí OSN, jež odsuzují Izreal, současně přehlížejí porušování dohod palestinskou stranou, jakým je například povzbuzování terorismu a odmítání mírového soužití.
Nabádá Izrael, aby zastavil tuto činnost a plnil jen své povinnosti okupační správy. Izrael říká, že se nejedná o okupované, ale sporné území a odkazuje na výsledky šestidenní války z roku 1967 poté, co byl napaden. V době přijetí rezoluce žilo v osadách na Západním břehu Jordánu 570 tisíc Izraelců. Přijaté znění rezoluce popírá zásadu zakotvenou v rezoluci 242 z roku 1967. Ta není pro příznivce Palestinců výhodná, protože se stala základem pro funkční mírové dohody Izraele s Egyptem a Jordánskem a nakonec i dohody z Osla, o kterou se opírají jako o mantru dnešní protivníci Trumpova plánu. Takže něco se hodí, něco se nehodí.
Tato rezoluce stanoví, že míru má být dosaženo jednáním, které má probíhat s cílem dohodnout se na bezpečných a uznávaných hranicích. Podle expertů bylo chybou, že v rezoluci 2016 se začalo hovořit o hranicích z roku 1967 a okupovaných palestinských územích. Začal se tím přejímat výsledek těchto jednání. Jde tedy o politickou, situační proklamaci, která vychýlila věc v Radě bezpečnosti OSN na jednu stranu sporu a dodala sílu palestinské neústupnosti. Já vám jenom vedu ten přehled nejdůležitějších odmítnutí mírových jednání.
V roce 1937 Jeruzalémský muftí Hajj Amin Al Husseini, který se stal vůdcem Arabů, odmítl v roce 1937 před Peelovou komisí všechny návrhy na jakékoliv rozdělení tehdejší Palestiny, prosazoval deportaci, později úplné vyhlazení všech palestinských i evropských Židů a přísahal svým lidem, že jestliže bude někdy založen židovský stát v Palestině, nepřežije v něj jediný Žid.
V roce 1947 Rezoluce OSN 181 o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát ze dne 29. 11. 1947. Muftí i ostatní palestinští a arabští představitelé tento návrh odmítli a napadli nově založený Stát Izrael s cílem vyhnat či vyvraždit veškeré tamější židovské obyvatelstvo. Vedoucí arabští představitelé vyhrožovali Izraelcům genocidou. Jedním z nich byl Azam Paša, generální tajemník Arabské ligy, a ten prohlásil 15. 5. 1948, den po vyhlášení Státu Izrael, že to bude válka, která Židy zničí, něco jako křižácké výpravy a mongolské krvavé lázně dohromady. Konec citátu.
V roce 1967 Mírové návrhy Izraele Palestincům a okolním arabským státům po šestidenní válce z roku 1967. Poté, co Egypťané obsadili celý Sinajský poloostrov, přesunuli tam svou armádu, přikázali jednotkám OSN vyklidit toto území, zablokovali Izraeli celý Akabský průliv, tím Izraelci byli nuceni podniknout preventivní úder proti arabským armádám, které chtěli zničit Izrael. V průběhu šestidenní války Izraelci porazili Egypťany, Syřany i Jordánce, dobyli Starý Jeruzalém, Sinaj, celou Judeu a Samaří. Viz. Západní břeh Jordánu a Golanské výšiny samozřejmě. Doporučuji se tam zajet podívat, ty Golanské výšiny jsou jasný strategický bod, z kterého se dá střílet dělostřelectvem na celý Stát Izrael.
Ovšem i po velkém vítězství byli Izraelci ochotni uzavřít mír se všemi svými arabskými sousedy i se samotnými Palestinci, ale tehdejší arabský postoj byl jednoznačný: žádný mír, žádné jednání, žádné uznání. První éra Jásira Arafata z roku 1965 až 1989, to byl nástupce muftího Husseiniho odmítl uznat izraelský stát v jakýchkoli hranicích, a stal se vůdcem OOP. Vedl vojenský, teroristický boj proti Izraelcům i Židům kdekoliv na světě. Teroristická skupina Černé září, napojená na OOP, byla zodpovědná za masakr izraelských olympioniků v Mnichově. Kromě protiizraelského terorismu byl zodpovědný i za celkovou devastaci Blízkého východu včetně občanské války v Libanonu - 1975 až 1991, navíc podporoval agresi Saddáma Husajna do Kuvajtu v roce 1991.
Bezprostředně potom, kdy Anvar Sadat uzavřel mírovou smlouvu s Izraelem roku 1979, Arafatova OOP okamžitě vyzvala k bojkotu Egypta a jeho vyloučení z Ligy arabských států, trvalo to až do roku 1989. Zbývající arabské státy přerušily s Egyptem diplomatické styky a Arabové navštěvující Egypt byli považováni za zrádce a špiony. Nyní bych se zmínil o mírovém procesu z Osla roku 1993 - to je druhá éra Jásira Arafata, patrně nejnadějnější období pro mír. Arafat vstoupil do mírových jednání s Izraelem v Madridu a později Oslu, které vedly k uzavření dohody 13. září 1993 ve Washingtonu o autonomii v Pásmu Gazy a Jerichu.
Dohoda byla uzavřena pod patronátem prezidenta Billa Clintona. Spolu se Šimonem Peresem a Jicchakem dostal Nobelovu cenu za mír v roce 1993 i Jásir Arafat. Trošku protimluv, ale dobře.
V roce 1995 podepsal Arafat dohodu o rozšíření autonomie /tzv. Oslo II/. Dne 20. ledna 1996 proběhly na území Palestinské autonomie volby, byla zvolena Palestinská rada a Arafat se stal prezidentem. Sídlem se stal Ramalláh na západním břehu Jordánu.
Ačkoliv palestinští a izraelští politici uzavřeli mezi sebou mírovou dohodu, na základě které Arafat a jeho OOP oficiálně uznala právo Izraele na existenci a měla se zříci terorismu, ukázaly se tyto naděje jako naprosto plané. Palestinci tyto dohody ve svém tehdejším parlamentu nikdy neratifikovali a naopak je nikdy nedodržovali, považovali je jen za předstupeň ke zničení Izraele. Ve skutečnosti nikdy nesouhlasili a dodnes většina z nich nesouhlasí s dvoustátním řešením. Bezprostředně po podepsání takzvané mírové smlouvy propukla první palestinská intifáda a zahájen byl krvavý teror.
V roce 2000 proběhl summit v Camp Davidu. Tehdejší izraelský premiér Ehud Barak nabídl Arafatovi řadu dalekosáhlých ústupků v rámci komplexní mírové dohody. Chtěl odevzdat 98 % Judeje a Samaří /to je západní břeh Jordánu/ včetně starého Jeruzaléma palestinským Arabům. Na oplátku měl Arafat skoncovat s vlnou protiizraelských násilností a ukončit konflikt. OOP zamítla celý návrh aniž by nabídla nějaký protinávrh. Vedoucí předáci OOP vyzvali ke druhé intifádě /intifáda Al Aqsa/, načež celý Izrael zasáhla vlna teroristických atentátů. Stát přišel díky tomuto běsnění minimálně o tisíc svých občanů.
V roce 2005 došlo ke stažení z Gazy. V roce 2005 izraelská vláda vedená již zesnulým premiérem Arielem Šaronem jednostranně evakuovala všechny své obyvatele z Gazy a z některých vesnic na severu Judeje a Samaří, avšak v Izraeli mír nenastal, právě naopak. V průběhu dvou let po izraelském stažení z Gazy ovládli toto území Palestinci z Hamásu a začali odpalovat desítky, dnes už tisíce, raket na jižní Izrael. Raketová palba na izraelská města poblíž Gazy s určitými přestávkami trvá dodnes. Ze začátku to byly ty kasony (?) vyráběné na koleně z plynových rour, dnes díky štědré podpoře z Evropské unie už jsou to rakety, které dostřelí ne 20, ale už 160 km až do Tel Avivu.
V roce 2008 se dostává k moci Mahmúd Abbás. Bývalý izraelský premiér Ehud Olmert v roce 2008 nabídl nástupci Arafata Mahmúdu Abbásovi, zvanému Abú ............ (?), neboli otec války, rozsáhlý mírový návrh, prakticky totožný jako ten Barakův, návrat veškerého území za zelenou linií z roku 1967, vlastně ta samá území, která si pro sebe současní palestinští předáci před celým světem oficiálně tolik nárokují, ale i přesto tehdy tento návrh Abbás zamítl. Pro Abbáse a další palestinské politiky jsou izraelské mírové návrhy nedostatečné, nepřijatelné, mnozí tvrdili a dodnes tvrdí, že mezery jsou příliš velké, že to, co Palestinci požadují a Izraelci nabízejí, je nepřijatelné, atd. atd.
Palestinští politici chtějí pouze jednotnou arabskou Palestinu od řeky Jordán k moři. Izraelská města v rozporu s fakty líčí jako palestinská, včetně těch nacházejících se před mezinárodně uznávanými hranicemi z roku 1967. Současný izraelský stát přirovnávají ke křižáckým státům, které zanikly, tudíž podle nich i tento zanikne, jedno kdy, jestli za sto, dvě stě nebo tři sta let. A z tohoto důvodu se vlastně vůbec nesnaží o mírové soužití. Věří, že čas hraje v jejich prospěch a udržují své lidi vědomě a schválně v dosti těžkých životních podmínkách, aby mezi nimi rozněcovali nenávist ke všemu izraelskému a židovskému.
V roce 2019 až 2020 Netanjahu s podporou americké administrativy představuje takzvanou dohodu století, ale palestinské vedení odmítlo tento americký návrh již před rokem aniž by ho někdy vidělo a seznámilo se s ním. Stačilo, že si něco přečetlo v novinách. Jeho předáci odmítli účast na hospodářské konferenci konané v Bahrajnu na konci června 2019 a bránili v účasti dalším Palestincům. Jakmile byl plán zveřejněn, Abbás se proti němu důrazně postavil a prohlásil: Tisíckrát říkáme ne, ne, ne této dohodě století. Od začátku jsme ji odmítali a měli jsme pravdu. A Mahmúd Abbás nazývá dohodu století spiknutím. Platí, že Palestinci nikdy nezmeškali příležitost nechat si ujít příležitost.
Námitka odchylky od linie naší zahraniční politiky je jasná. Parlament a mnozí jednotliví poslanci nejsou v zahraničních vztazích reprezentanty exekutivy nebo její složky, ale jsme představiteli lidu, tedy občanů. Poslanec na rozdíl od člena vlády má právo formulovat svůj názor na určitou zahraničněpolitickou otázku zejména formou úvahy, zejména týká-li se budoucího vývoje. Ministerstvo zahraničních věcí nás nemůže limitovat koncepcí, kterou vládní politika realizuje.
Poslední koncepce zahraniční politiky, kterou přijala tehdejší vláda, jak už jsem řekl, je z roku 2015. V parlamentě nám tehdy, jestli si vzpomínáte, byla pouze představena, a to pouze vybraným poslancům ze čtyř výborů, a to byla forma kulatého stolu.
Na druhé straně platí, že je dobré, když svoje stanoviska koordinujeme. I parlamentní diplomacie by měla probíhat v nějakém rámci a myslím si, že probíhá. Od toho jsou prezidentem svolávané schůzky nejvyšších ústavních činitelů k zahraniční politice zhruba asi kvartálně, pokud vím.
Neplatí, že u všech otázek musíme mít jednotný unifikovaný pohled na všechno, ale otázka budoucího uspořádání Izraele a Palestinců je otevřený proces, do kterého názorově vstupují mnozí politikové světa, což samozřejmě může být jejich právo, ale já kdybych byl na té druhé straně, tak to vnímám trošku úkorně, protože mně do mých domácích záležitostí mluví někdo, kdo zhusta o nich neví vůbec nic.
Shrnul bych postoj k tomu článku. Nepoučovat, nerozdávat rady. Zásadním prvkem je dohoda Izraele s palestinskou reprezentací, čili s Palestinci na západním břehu Jordánu, kterého se to týká, aby nebyl žádný model předem vylučován, zejména když žádná mírová jednání neprobíhají a dohoda z Osla se neplní.
Z tohoto pohledu je americko-izraelský plán impulsem, protože vnáší do zamrzlé situace nový pohled. Plán se bude teprve diskutovat v novém parlamentu Izraele, protože - jak víte - těch voleb už tam proběhlo dost.
Populace už lze těžko vzájemně oddělit, já jsem to viděl na vlastní oči, vznikly by nové křivdy a na nějaký nový palestinský stát na západním břehu Jordánu by bylo lépe zapomenout. Kdybych byl tázán, sám bych Izraelcům říkal jen to, že Palestincům a všem lidem, které budou nově podle plánu chtít ovládat, mají dát stejná práva, jinak můžou čekat velké problémy, čili stejná práva jako mají Izraelci.
Já nechci náš vztah k Izraeli glorifikovat, ale je fakt, že máme dobrou pověst, máme dokonce pozitivní obchodní bilanci, máme komplementární průmyslová odvětví, výzkum, přidanou hodnotu pro průmysl a z našich vzájemných vztahů vyplývá mnoho dobrého.
O Trumpově plánu bych se tady nerad více zmiňoval.
Optika mezinárodního práva - to bych tady zmínil, protože se tím spousta lidí zaklíná, že podle mezinárodního práva je okupací prozatímní kontrola území, které není součástí území okupující mocnosti bez souhlasu skutečného územního suveréna. Čili tady ty podmínky vůbec naplněny nejsou. Posledním územním suverénem tady bývala Osmanská říše, která zanikla v roce 1922.
Já si myslím, že ve světle toho mezinárodní právo nemůže být odtrženo od reality, ale zákaz získávání území silou je jedním ze základních pilířů poválečného mezinárodního práva, ale není možno nevidět specifickou povahu postavení Izraele na západním břehu, čili tady se to na to roubuje velice těžce. Mezinárodní právo je založeno na precedentech a mělo by být v souladu s realitou, kterou si vyžaduje mezinárodní bezpečnost.
Já bych potom asi v podrobné rozpravě zkusil přednést návrh nějakého usnesení. Předpokládám, že o něm asi budeme hlasovat.
Pro tuto chvíli je to za mě všechno. Děkuji, pane předsedo.
