Podívejte se, tady pan ministr říkal, že, že se tím nikdo nikdy nezabýval. On v podstatě třeba do toho covidu -samozřejmě mluvím z pohledu terénního doktora, který, který je v té ambulanci, v podstatě nebyl důvod.
My přece jako doktoři dobře víme, že sledovat čekací doby v České republice, to by občas - jako folklorně se to problesklo někde v médiích, ale když to člověk porovnal se zahraničím, tak to bylo naprosto neporovnatelné. My jsme přece dobře věděli, že ve vyspělých státech kolem nás se čeká na endoprotézu dva roky a ono to má svoje důvody. A tady prostě sem tam nějaký redaktor napíše něco, nějaký výkřik, jak se čeká.
Ono se čeká i třeba z toho důvodu, že by ten pacient mohl zhubnout, ztratit nějakou váhu, a tak dál, a tak dál, a tak dál. Takže nebyl důvod to v podstatě sledovat. Ale my jsme si na to všichni zvykli, celá společnost, všichni pacienti, doktoři, všichni jsme si na to zvykli. A najednou se to prodlužuje.
No proč? Protože za covidu z mého oboru se neoperovalo. Teď jsme sem ještě pustili x (nesrozumitelné), takže přijdou ty pojištěnky, nebudu konkrétní, úplně z jiných států a chtěly by být operované. Já říkám, no moment, jako my jsme neoperovali naše lidi. A teď je tady najednou mám i já, nějaký v uvozovkách nějaký waiting list. A nejsme nafukovací, čili to má všechno jakousi z logických důvodů kapacitu. Člověk může odoperovat nebo na jednom sále se dá jenom - neděláme čtyřiadvacet hodin denně a tak dál nebo den má jenom dvacet čtyři hodin v uvozovkách a měsíc má 720 hodin. Takže to je ta přirozená limitace.
Ale co mně vadí, je opravdu to, že třeba těch, když tady padla řeč o těch 14 miliardách, kdyby ty prachy ty pojišťovny měly, co by s nimi ty pojišťovny udělaly? No musely by je rozeslat, rozeslaly by je zdravotnickým zařízením a mohly by je dát třeba do platů a přijmout o něco víc lidí, víc zdravotníků, takže ta kapacita by se trošičku jako spravila. Ale jsou, ale ne třeba u nás, ale v jiných státech.
Děkuju.