A pak je zde pohled periferie, tedy území mimo Prahu a Brno. Máme skutečně mnoho akutních lůžek? Ano, v Praze a Brně jistě. Máme mnoho lékařů? Jistě, hlavně na různých privátních klinikách, kde se vyzobávají zajímavé třešinky z lékařské péče, které odčerpávají peníze ze zdravotního pojištění i jako čistě komerční pracoviště. Příkladem budiž zubaři, jistě tolik potřebné kliniky estetické chirurgie, každý asi najde ve svém okolí příklady. Medicína jako podnikání. O systému zdravotní péče v pravém slova smyslu se opravdu nedá mluvit.
Máme mnoho nemocnic s urgentními příjmy? A pokud ano, tak jak to, že jsou tedy přetěžovány? Neměly by v této logice zet prázdnotou? Chodí na ně ale moc lidí, tak aby nechodili, řešením je nastavení odrazujících regulačních poplatků, aby lidé raději zůstali doma a navštívili nejprve ráno svého praktika. Ale ouha. Praktici nejsou. Ani pro dospělé ani pro děti. Zubaři nejsou. Tedy ti na pojišťovnu. Takže? Smůla.
A propos praktici. Dělají spoustu toho, co by dělat nemuseli, a pak naopak nedělají spoustu toho, co by dělat měli. Návštěvní služba? Zmizela. Takže když je zle, volá se záchranka. Na pokyn dispečinku vyjíždí zpravidla posádka bez lékaře, pokud to opravdu nejsou život ohrožujicí situace. Takže pak posádka pacienta indikuje pro jistotu (nikdo nechce být popotahován u soudu) k převozu do nemocnice. Kam se pacient odveze? Na urgentní příjem. Co se tady stane? Pokračuje zpravidla na internu nebo chirurgii. Nebo po vyšetření domů, což je ale ta nejméně pravděpodobná varianta, protože ani na urgentu si nikdo zbytečně nebude koledovat o malér. Výsledek? Přetížené urgenty, přetížené interny, neurologie, chirurgie…
A jestě poznámka k nadužívání péče. Jistě, jsou tací pacienti, kteří svému lekaři tak uplně nevěří a chtějí si věci ověřit kromě internetu ještě u někoho jiného. Důvěrný vztah a respekt k lékaři již také není bohužel žádná samozřejmost. Ale druhá strana mince je ta, že za nadužíváním péče zdaleka nemusí být vždy jen neukázněný pacient, který se ohání svými nekonečnými nároky. Důvody můžou být také různé a fantazii se meze nekladou. Jsou nejrůznější opakovaná vyšetření vždycky nutná? Jistěže ne. Vyřeší to digitalizace? Kéž by. Víc otázek než odpovědí, pokud to nejsou klišé.
Někdo byl měl napřed laskavě říci, co přesně znamená stárnutí populace v našich podmínkách a jaký to bude mít dopad v jednotlivých odbornostech. Četla jsem nedávno anketu na toto téma a všechny odborné kapacity vesměs odpovídaly, že to bude v jejich oboru problém. Takže skutečně potřebujeme hlavně následná lůžka? A budeme rušit ta akutní? (Předpokládám, že v Praze ani Brně to nikoho ani nenapadne, takže tlak bude opět na periferii). A kdo tedy bude ošetřovat ta dekompenzovaná základní onemocnění? Fakultní nemocnice? Opravdu?
A co u nás konkrétně znamená, že se zkrátila délka dožití ve zdraví? A kolik let to bude v nemoci? Kdo a jak bude léčit choroby stáří? A jak si poradí dnešní medicína s ohlášeným již trvalým nedostatkem léků? Co když bude výpadek dlouhodobý s dopadem na celou populaci? Další mantrou je, že máme příliš mnoho dětských oddělení, čehož důkazem má být jejich malá obložnost. Pod čarou je špatně skrývaný podtext, že jejich zrušením vyřešíme dnes rozlité mléko fatálních chyb ve vzdělávání dětských praktiků a doktoři z nemocnic půjdou do terénu.
Jsme si tak sebevedomě jisti, že epidemie v Evropě a ve světě skončily? Stále více se rozmáhající nechuť k očkování je časovanou bombou pro návrat starých a příchod nových smrtících epidemií. Tuberkulóza a černý kašel už se ohlásily. Co to bude dál? V kombinaci s výpadky léků bych byla velmi opatrná lůžka dětských oddělení rušit, krom toho, že v debatě jaksi uniká, že jsou součástí chodu porodnic a novorozeneckých oddělení a mají řadu dalších souvislostí včetně vzdělávání.
A v neposlední řadě proto, že nemocnice se stávají poslední instancí, které zachraňují kdeco, pokud něco v systému zdravotnictví nefunguje. A že je toho více než dost. Třeba pohotovosti včetně těch pro nemocné děti. Vážení pánové s motýlky, rozhlédněte se po své zemi.
