U média veřejné služby očekávám alespoň základní informovanost redaktorů co se fungování Evropské unie a jejích institucí týká. Zde bohužel redaktoři České televize nijak nevyčnívali nad konkurencí komerčních televizí. V dobách mých začátků v Evropském parlamentu působil jeden zpravodaj na celý Benelux, UK a Unii jako instituci, tzn. Komisi, Evropský parlament i Radu. Na (ne)kvalitě takového zpravodajství to muselo být znát. Výsledkem nemohlo být nic jiného než zkratkovitost, šablonovitost a předvídatelné předem dané vyznění výstupů, kde bylo už jen nutné dosadit někoho zprava a zleva, aby se neřeklo.... Praxe typu, že bez zaznění otázky bylo z celé odpovědi uvedeno sestříhané půl věty, byla zcela běžná a pokud se nehodila do dané šablony, neobjevila se v reportáži vůbec. K dokonalosti se tento systém dostal před několika lety. Před zasedáním Evropského parlamentu ve Štrasburku byli vybraní europoslanci osloveni ještě před tím, než zasedání vůbec začalo s předem danými otázkami k plánované agendě. Měli jsme okomentovat všechno předem, aniž jsme znali výsledek nebo aniž by ještě proběhla parlamentní debata. Celý štrasburský týden tak měl pan redaktor “v kufru” během pondělního odpoledne a pak už se jen reportáže postupně pouštěly do éteru, jako by to byly horké novinky. Když jsem takovýto prefabrikovaný komentář odmítla, už jsem oslovena nebyla. Dlužno dodat, že v poslední době vnímám přece jen určité zlepšení zpravodajství z Bruselu. Stále ovšem platí, že veřejnoprávní divák má nárok na relevantní informace, a tak by televize měla oslovovat ty europoslance, kteří se probíranému konkrétnímu tématu skutečně věnují, nikoliv stále tytéž mediální tváře.
Příklad druhý jsou Otázky Václava Moravce. Těžko říci, jaký je klíč k výběru témat a hostů. Předpokládám, že je to veřejnoprávní know-how pana Moravce. Pokud se týká poslanců Evropského parlamentu výběr byl hodně zúžený. S určitou vlastní podjatostí mohu pouze říci, že v uplynulých deseti letech jsem zřejmě neexistovala a to ani u několikrát v OVM probíraných témat jako byla například dvojí kvalita. Jednou byl použit můj několik týdnů starý komentář a navíc zcela zavádějící informace, na kterou jsem ale nemohla zareagovat, neboť jsem na rozdíl od jiných hostů nebyla v přímém vstupu. Oblíbenost některých vybraných hostů byla až zarážející. To trvá dosud.
Příklad třetí. V Evropském parlamentu jsem před několika lety uspořádala slyšení a promítání filmu Šmejdi spojeného s debatou nejen s autorkou, ale také s tehdejším komisařem pro ochranu spotřebitelů a dalšími představiteli z řad spotřebitelských organizací i europoslanců. Informaci o akci s komentáři hostů přinesla Česká televize, chyběla jen jaksi informace o tom, kdo tuto akci uspořádal. To nešlo vyčíst ani z doprovodných záběrů. Na mou námitku mi podal pan redaktor arogantní školení o tom, že on ví nejlíp, jak se to dělá. Ani v předvolební době Česká televize neměří všem stejně, ale na ty příklady nebudu již plýtvat řádky. Neetické chování některých redaktorů se těžko prokazuje.
Ano, média veřejné služby jsou potřebná a v dnešní době budu jejich existenci vždy bránit. Nejsou ale ani nedotknutelná vůči kritice. Tu mohou vzít buď s uraženou ješitností nebo s vědomím, že mohou a měly by odvádět mnohem profesionálnější práci než jak tomu ve skutečnosti je. Přeji jim v tom otevřenou mysl a mnoho zdaru.
