Počty ambulancí v každé odbornosti i počty akutních i následných lůžek na sto tisíc obyvatel vypovídají vic než cokoliv jiného o dlouhodobém selhání státu a zdravotních pojišťoven v jejich základní roli. Tou je zajistit dostupnou zdravotní péči a starat se o rovnoměrný rozvoj sítě zdravotních služeb. Síť má ale někde oka hustší než pavučina, jinde se zcela rozpadla a o síti se vůbec nedá mluvit.
Selhává-li stát a pojišťovny v nástrojích, jak zdravotní péči dostat ke svým občanům, dopadneme přesně tak, jak ukazují data ÚZIS. Rozdíly jsou obrovské, až několikanásobné.
Pojišťovny a ministerstvo zdravotnictví musí začít okamžitě pracovat na nápravě této regionální diskriminace. To je základ. U lůžkové nemocniční péče bývá obvyklým argumentem velkých rozdílů to, že se vysoce specializovaná péče poskytuje v tzv. centrech a velkých fakultních nemocnicích, a proto tyto kraje mají lůžek víc. Ještě detailnější rozbor by ovšem ukázal, jaký je podíl oné vysoce specializované a běžné péče.
U ambulantní péče ale tento argument o vysoce specializované péči neplatí, a to, jaké jsou mezikrajské rozdíly, nelze nijak (omlouvám se za to slovo) okecat. Prostě nijak.
Jak takové rozdíly vypadají, tzn. kolik je lékařů v ambulancích specialistů? Tady je pár do očí bijících ochutnávek:
Jak je možné, že ambulancí vnitřního lékařství je v Praze na sto tisíc
obyvatel v počtech lékařů třikrát víc než v Zlínském, Jihočeském nebo
Libereckém kraji, neboli tolik, jako ve třech krajích dohromady?
(Praha 30,3, Zlínský kraj 8,1, Jihočeský kraj 8,3, Liberecký 6,9…). Jde o základní obor!
Ambulance chirurgie jsou na sto tisíc obyvatel v Praze v počtech lékařů
více než dvakrát početnější než v Zlínském, Jihočeském kraji nebo na
Vysočině?
(Praha 16,8, Zlínský kraj 7,3, Jihočeský kraj 7,4, Vysočina 8,4….).
Rozdíly jsou obrovské. Není divu, že pacienti pak vyhledávají ošetření
na chirurgických ambulancích nemocnic, které jsou přetížené.
Jak je možné, že kardiologické ambulance v Praze jsou na sto tisíc
obyvatel 3x početnější, než v kraji Zlínském, Ústeckém nebo na Vysočině?
(Počty lékařů Praha 13,6, Zlínský kraj 4,7, Ústecký kraj 3,6, Vysočina 4,1)
Jak je možné, že lékařů neurologických ambulancí je v Praze na sto
tisíc obyvatel dvaapůlkrát více, než v Zlínském kraji, v Ústeckém nebo
Jihočeském kraji?
(Praha 18,8, Zlínský kraj 7,4, Ústecký kraj 4,0, Jihočeský kraj 4,3…)
Diabetologické ambulance (léčba cukrovky)
(Praha 13,7, Jižní Čechy 4,2, Plzeňský kraj 2,7, Olomoucký kraj 2,9… Zlínský kraj 5,9)
A tak si můžeme vzít odbornost po odbornosti. Toto je jen výběr několika z nich.
Zajímavé by bylo v této souvislosti podívat se i na to, jak který region čerpá z balíku zdravotního pojištění. Asi bychom se divili a plátci pojištění polkli naprázdno. Pojišťovny a stát musí začít používat nástroje, jak dostupnost péče v regionech napravit. Od toho tady jsou.
Začněme vzděláváním a uznáním klíčové role regionálních nemocnic pro výchovu personálu pro nemocnice i terén (tedy ambulance specialistů) ve svém spádovém území na úrovni okresů. Bez nich by terén v regionech zkolaboval úplně.
A také přestat mluvit o českém zdravotnictví pražskýma očima. Mohl by to být pohled trojnásobně zkreslený…
