Že jsou teď čekací doby na operace nebo vyšetření dlouhé? Tak se připravme na to, že bude mnohem, mnohem hůř. Ve zdravotnictví už není nic samozřejmé. Ani penicilin, ani lékaři ve službě, ani dosud fungující nemocnice, které drží provoz zuby nehty. Kosa narazila na kámen.
Ano, za posledních dvacet let všechny politické garnitury selhaly a nemají si co vyčítat. Čím více si zdravotnictví braly do úst, tím méně se o ně staraly jako o funkčni celek. (Poslední vládě ANO a ČSSD dávám plusový bod alespoň za navýšení počtu studentů lékařských fakult, kteří jsou dnes ve čtvrtém či pátém ročníku, a za výrazné navýšení státních plateb do zdravotnictví). Místo toho si hrál a dosud hraje každý na vlastním písečku.
Slovutní profesoři, kapitáni českého zdravotnictví v odborných společnostech, ho zkomplikovali natolik, že v něm nejde dýchat. Ne politici, vetšinou neznalí souvislostí, ale právě ti, kteří nastavovali pravidla hlavně sami sobě. Kde je starost o novou generaci zdravotníků? Koho zajímá, jak skutečně vypadá výuka na lékařských fakultách, koho zajímá chaos ve specializačním vzdělávání? A nová generace řekla dost. Mladí vykřičeli A, a v mnohém mají pravdu. Systém tak, jak vypadá dnes, není udržitelný. Co je ale plán B?
Opravdu striktní dodržení zákoníku práce ohledně počtu přesčasových hodin znamená konec drtivé většiny všeobecných nemocnic okresního typu, jak je dosud známe, a drastickou redukci péče. Na směnný provoz prostě nejsou v nemocnicích zdravotníci. Prostě nejsou. A v nejbližších letech není reálné, aby byli. Lékaři ze soukromých ambulancí a klinik mimo nemocnice sloužit nebudou, již teď vidíme, jak to vypadá s ochotou praktiků ci zubařů sloužit pár hodin pohotovosti na LPS.
S lékařskými fakultami je nutné vážně řešit počet absolventů, nedávat preference zahraničním studentům. Před tímto trendem a komerčním chováním fakult nelze zavírat oči. Udělat prostředí na lékařských fakultách vůči studentům vlídnější, hlavně pokud jde o předvídatelné podmínky pro studium. A na druhé straně lékařské fakulty finančně podpořit tak, aby zahraniční samoplátci nemuseli tvořit až třetinu jejich rozpočtu.
Co tedy teď, když vyhřezl problém, na který není rychlá odpoveď?
V nemocnicích bylo a je hlavním úkolem managementu zajistit nepřetržitý provoz na odděleních. Forma byla druhotná. Jestli se čas, trávený na pracovišti, nazývá přesčasem nebo službou nebo další pracovní smlouvou, je přeci úplně jedno. Jsou to pořád jedni a titíž lidé. Abychom jim ulehčili, musí jich být v nemocnicích víc. A aby jich bylo víc, musí jich víc nastoupit na lékařské fakulty, úspěšně těžkou školu dokončit, nastoupit do našich nemocnic, v nich chtít zůstat, celý život se vzdělávat, složit atestaci ve zvoleném oboru bez toho, aby odjížděli na dlouhé měsíce jinam a nic se tam kloudného nenaučili. Bez administrativy, která je ubíjející, a s vědomím a oceněním toho, že až do důchodu budou trávit o zhruba deset let v práci víc než ostatní.
Vše je o dohodě. Ta má být na prvním místě a jsem přesvědčena, že v drtivé většině nemocnic se domlouvají managementy s lékaři a nakonec najdou společnou řeč včetně finančního ohodnocení. Nahrává tomu i napjatá personální situace českého zdravotnictví, kdy se bojuje o každého zdravotníka. Tedy alespoň v menších nemocnicích to tak je. Pokud se nedohodnou, musi tu být jako pojistka proti vynucování neúměrné zátěže zákoník práce, který ale bude vnímat specifika zdravotnického provozu.
Otázkou na velmi vážnou a seriózní debatu, kterou dlouhodobě zvedají odbory, ovšem je, čemu má vůbec sloužit veřejné zdravotní pojištění, zda zařízení, která z něj čerpají finance, by prostě neměla mít skutečně stanovenu nějakou formu jednotných tarifů. Když nic jiného, aby se omezily současné šílené závody v přetahování nedostatkového personálu za veřejné peníze.
Ohrožení dostupnosti péče je hazard, kterému bychom měli všemi možnostmi předcházet. Mladí lékaři, ale i jejich zkušení kolegové by v tom měli mít společný zájem. A pevně věřím, že i pacienti a politici. Okresní nemocnice jsou pilíři dosud fungujícího zdravotnictví, vychovávají další generaci lékařů pro terén a absorbují obrovské množství zdravotní péče, kterou není kam přesunout. Ministerstvo zdravotnictví proto musí řešit hlavně personál. Nejen slovně a ne jen, když teče do bot.
Zákoník práce jen nasvítil problém, který je zde neřešen řadu let. Jak se uchopí a co to bude znamenat pro pacienty, je odpovědností této vlády a parlamentu.
